IX. Na stromě našem sveřepí a tyje

Na stromě našem sveřepí a tyje

tak mnohý pahejl bez květů a plodu,

jenž nahou vzrostu svého neúrodu

šumného listu bídným šatem kryje.

V něm k zkáze kmenu živná šťáva hnije,

a když pak zdárných větví ve provodu

na topor zbujněl biřického rodu

v žoldnéřské ruce naše srdce bije.

Nuž pozor, národa vy zahradníci!

je dlužno, aby zkázu nevzal strom,

přiložit tu tam pádnou sekeřici.

Nač čekat teprv, až ta vzejde bouře,

kdy pahejl od kmenu odděliv hrom

jej ohněm spálí smrdutého kouře.