IX. Nad vzrostlým lánem.

Teď nad ním stojí. – Bílou hlavu kloní

a pohlíží, kde jaký plný klas,

kde padla rez, kde pomoh’ déšť, kde čas,

a co dal úhor, předělaný vloni.

Srp zaznívá a kosy jasně zvoní,

křepelčin volá vůkol milý hlas.

Nad úrodou plá slunce zářný jas

a poblíž luh a jetelina voní.

Ó učiteli, jak tvá duše plesá,

kdy „na tvém láně“ hojně požehnáno

a pod kosou klas těžký k zemi klesá!

Ty myslíš sobě: „Sil jsem, měl jsem péči,

než zašlo slunce a jak svitlo ráno;

buď, lide náš, vždy silnější a větší!“