IX. Nářek vasalův.

Ve smrtelném boji s tělem,

když již duši s bohem dává,

také řeči promlouvaje,

něžný soucit které budí,

zavražděn úkladně, ležel

tváří v tvář pevnosti Sancho;

bývalo by potřebnější,

hezky z dálky se jí vyhnout,

zrádce, za takého platil

od vždy, ležet jej tam nechal,

volnou volbou spáchav vraždu

– neb to stačí zrádcům vždycky –

vedení že jeho svěřil

sebe, klamné jeho zradě.

Nebo ten, kdo zrádcům věří,

smutný vždycky konec béře.

Ku předčasné jeho smrti

též Cid slavný dostavil se,

tomu kdyby věřil, v žití

nikdo by jej nezavraždil.

Smutný ten když viděl případ,

neštěstí tak vyvolené

viděl, v útok na Zamoru

kopí že mu nelze zvednout,

učiněnou pro přísahu,

která vázala mu ruce.

Přes to, že jej nutí právo,

že ctí Boha i své slovo,

tuze rád by se mu pomstil,

ale prostředky mu chybí.

Nebo ač tu mrtvý leží,

vražedlníka tu není.

V hlubý upadl tu smutek,

zavzdych, pak se vzchopil znova,

na mrtvého zahleděl se,

mrtvého pak vroucně objal,

zmlk’ jej vida umrlého.

Důvěra i nedůvěra

chvěly jím, řeč vázla jemu,

ač byl krví znetvořený,

objal Cid jej a děl toto:

„Ó slavný králi, nad nímž země chladná

již zvítězila i tvou statečností,

kterému moc neodolala žádná,

před kterým každý klesal v poslušnosti,

co platná síla paže tvojí pádná,

když druhý, skoupý los tě schvátil v zlosti,

na tvrdé zemi ležíš udolán,

tak podivně a nešťastně tak sklán.

Ó pomni, králi, že to sestra byla,

jež hájila svůj dům a svoji zem,

jak Cid ti děl, kterak se obrátila

ta hádka, teď to pravdou zjevnou všem.

Tvá smrt ji obratem tím potěšila,

zří hánce, jak tu leží mrtev, něm,

na tvrdé, chladné zemi udolán,

tak podivně a nešťastně tak sklán!“

A když takto vyslovil se,

nemoh slzy zadržeti,

moh jen, vasalu jak slušno,

mrtvého uctíti krále,

tělo v rubaš zahalené

uložiti do mohyly,

a pak ve královském stanu

účast brát, jak pomstiti jej.