IX. Nepoznám nikdy.

Zde nikdy nepoznám té Lásky taje,

tu sladkost srdce, z něhož vytryskla;

mdlý touhou svojí klekám přemítaje

tu, kde se mezi námi ztajila.

Tak blízko bije ve zázračném tluku,

závojem bílým k duši proniká,

svým tajemstvím mou prodlužuje muku

a zvětšuje mou kletbu hříšníka.

Víc nelze zřít! lem symbolické řízy

bolesti nelze prudce zachytit,

vše v mysteriu pohříženo mizí,

jak v slunce západu dne bílý svit.

Moc’ vrhnouti se k svatým nohám v pláči,

růst vidět v očích milosrdenství,

plát úsměv, v němž se odpuštění zračí

a otvírá se ráje království!

V té víře smrt, ó kterak rozkošná je,

tma hrobu touhy mojí nezděsí,

má síla bázní těla více zraje,

se vnořit k věčna hloubi přeje si.

Až zhasne dne svit bílý v očích těla,

má duše v jaké světy prohlédne,

kde Kristus ruce vzpiaty – záře skvělá –

jak dítě z kolébky ji pozvedne.