IX. O plamen naší lásky neumdlívá,

O plamen naší lásky neumdlívá,

vždy výš a výše šlehá k nebes báni –

dřív láska naše plála zorou ranní,

teď zlatým sluncem do světa se dívá.

A duch můj s tvojím v jednu bytost splývá,

jak vlna s vlnou na jezerní pláni –

když pot mi s čela bílou stíráš dlaní,

cítím, jak v srdci mém se rozednívá,

jak ráj a nebe padá v moje nitro –

Nám vzešlo lásky nejkrásnější jitro,

leč běda! po něm poledne nás čeká

a večer chmurný, tklivý, elegický

a večera se duše moje leká –

O jitro lásky kéž nám trvá vždycky!