IX. Obláček jako labuť bílý

Obláček jako labuť bílý

nad okraj vyplul obzoru,

jako sen v posvěcené chvíli

tiše se vznesl nad horu.

Tichounce plyne čistým vzduchem,

a za ním jiný v zápětí –

duši mou plní divným vzruchem,

že by se vznesla v zásvětí.

S bušením srdce k nebi zírám,

sleduji bílé oblaky –

radostnou touhou náhle zmírám:

snad je to kouř z mé Ithaky!...