IX. Odchod.

Umřel můj smích,

shořel můj sen,

slovo mé hrob,

píseň má sten.

Kde pohled tvůj,

aby se smál,

kde dotek tvůj,

aby mne hřál.

Kde naše noc

na vysnění,

kde tvoje rty,

k políbení.

Hlubiny tmy,

prázdnoty mráz,

divoký kvil,

zoufalý sráz.

Šedivý déšť,

šeptavý hlas,

zkalený dech,

ztracený jas.

Pohoří svah

na prsou mých,

shořel můj sen,

umřel můj smích.

Jaká slabost! Vášeň! Cit!

Rozum takhle rozdrtit!

Žblabuňkou tak, žabou večer

předojemně žblabunit!

Ale Tona! Proč to srdcem vříská?

Darmo pevnou rukou rozum stiská

hrdlo útlounkému ptáčeti!

Darmo hráze stavím paměti!

Proudy dva se nesloučeně střetly.

Čím je sloučit? Na jich břehu zkvetly

silné stromy, jež je těžko mýtit –

kterou sílu v sobě dříve chytit?

Do nivy kvetoucí, do lesů

svůj žal, svou touhu ponesu.

Do nivy kvetoucí dám svůj žal,

by černým květem k nebi lkal.

Do lesů hlubokých touhu svou dám,

pod skalou tvrdou ji pochovám.

Pod tvrdou skálu v hluboký les

touhu svou pochovat jsem nes’.

U skály divý bratr vlk stojí:

Vyrvi mi ze srdce touhu moji!

Vlk, bratr divý, se smiloval,

ze srdce touhu divě mi rval.

Bolí to tuze, bratře milý,

horká krev kape, ustaň chvíli!

Nejde to docela, bratr vlk dí,

musil bych vyrvat celý srdce tvý!

Moc černé země tu veliká,

celé ti srdce proniká.

Pod skalou stojím chvějící, bledý:

Vyrvi mi srdce celé tedy!

Vlk vyrval srdce, kus skály vzal,

pod ňadra na místo srdce ji dal.

Ohromnou skálu jsme nazvedli spolu,

srdce mé pod ní jsme spustili dolů.

Bratře můj vlku! Co platno je mi,

že v prsou kámen, že srdce v zemi!

V kameni tom krev proudí vřele,

touhu svou cítím v celém těle

Není ti pomoci, bratr vlk děl,

houštinou ode mne uháněl.

Na nivu kvetoucí z lesa jsem šel –

žal dosud ve mně neumřel.

Toužím a lkám, bloudím němý,

shrbené tělo skláním k zemi:

Vem si mne, země, proč, ty víš,

vždyť prachu svému rozumíš!

Je to pravda? Je to zjev?

Je to duše? Je to krev?

Samá lejna! Samé nicy!

Sáhni, máš-li ještě hlavu

pod čepicí! –

Kam zmizely ty dva rovy?

Žijou? Ano! Bůh ti poví!

Bůh! Ten hodný! Lícoměrný!

E br!

Černý! Černý! Černý!

V hloubi jsem tu na tě čekal.

Někdo tuším psem tu štěkal,

málem Meluzině klekal!

Ave, Caesar, jsi to ty?

Korunka i s hlavou spadne

do dřívější nicoty!

Inu Caesar duchem mládne,

skvělý, pevný cíl ho krášlí:

za ženskou se honí mašlí!

Kde je? Ne tak peprně!

Uprchlá ti patrně!

Nechápu tě! Jak jsi jásal,

když jsi ženu s pláště střásal!

Ta však ženou nebyla!

Jak tě rychle zmámila!

Bruč si, hochu, bruč!

Každá žena zeměžluč!

Zkusils krásu života,

víš, jak silná nicota!

Nyní boží setřes hlínu,

vykoupej se v síle činu!

Přišla bouře, žehl blesk,

to jen plamínek se lesk’.

Trochu sprchy, trochu bouře,

trochu bláta, trochu kouře!

Nejde bouře už. Mám vedro v duši,

pojmy seschly v trávu vlasovou

nezvlněné vánku jemnou hrou,

útlá stébla sušší jsou a sušší.

Blesků já mám plnou hlavu,

rozsvítím ti pro zábavu!

Řeku divou, vášní emoce

písek zhlt’, mé rybky vymřely,

neklokotá pramen vyvřelý,

není stromů, není ovoce.

Vím o řekách, kde vášně plynou,

kde člověk nezmítá se třtinou.

Tu a tam jen pestré lastury

leskem slunce, mrtvoly, se kmitnou,

časem v dálce na duši mne chytnou

krajin bývalých se kontury.

I ta bolest, co mě drásávala,

s tupým okem mizí, zhasíná,

radost mříti – byla jediná –

i ta jediná mi sesychala.

Buď rád!

Lidsky nelze milovat!

Lidsky nelze žít –

leda mřít!

Třeba proto ďáblem být!

Tak rád zaplakal bych, zavýskal,

suchou trávu zapálil si bled,

vzplanula by mžikem naposled,

poslední radost, poslední žal.

Měl jsi dříve dbát mých rad,

dosud bys byl výskal snad.

Prch’ ti důvtip! Srdce zpité

nyní mokvá ti.

Žena prchla ti,

peklu tajemství v ní skryté!

Jak král zoufalý, sám, ve svých zdech,

vztaženýma rukama, zor vlahý

v dálku upřený, bych silen, nahý

vítězně své na hranici zdech.

V jediný se točíš kruh!

Záviděl ti štěstí bůh,

bloud jen v jeho půdu letí,

vzal ti ženu, vzal ti děti,

tož ho nutno náviděti,

ukázat mu trpké slzy,

bít se v prsa potřeba!

Hle tam jeho veleba!

Bí se v prsa, skloň se – brzy!

Nejde blesk a bouře, nezapálí,

oheň oka dávno, dávno zhas’.

Kde mých houslí stříbrný je hlas,

písně, které životem se smály?

Utopil ses v smyslů sytosti;

ty ti popálily

pekla kvítek bílý,

Čistý pocit krásy, libosti.

Kde jsou hříčky, kvas a milování,

kde můj motýl mihotavý lítá!

Duše vyschlá, mrtvá, slabá, zbitá –

nic, jen tupost! nic jen odevzdání –

Se mnou pojď a slibuji ti,

že ten motýl v síť se chytí!

Poznáš, hochu rozmilý,

jací jsou ti motýli!

Tou sladkou poletíme zemí

i nebeskými alejemi,

podle své vůle světem se mihat,

pámbíčkovi nitky střihat.

Smát se v sobě, nade vším si hvízdat tence,

zapomenout sebe, vlastní existence.