IX. ODLÉTAJÍCÍ PTACTVO.

Sžata pole, zasmušilý les;

nad sítím jen, kterým vítr třese,

do dálky se chmurným nebem nese

špačků ples.

Dobře se tu celé léto měli,

teď, kdy první udeřily chlady,

sebrali se družné ve hromady,

shlukli se tu, aby odletěli.

Jaký povyk, lomoz, rej a hluk,

to je smíchu, to je povídání,

s novinkou se druh ke druhu sklání,

celý pluk.

Pak se vznese a v rákosí ztají.

Chvíli ticho! – Tam zas jeden tiká;

takto pod taktovkou kapelníka

z orkestru se tóny ozývají.

Do mne bude divě vichr prát,

zalká sosna na hor samém sráze,

budu chvět se pod sněhem a v mraze

napořád!

Praví rákos: Ohnou mne až k zemi

větry divé, zmrznu v poutech ledu,

zimy lačné snesu všecku bědu,

ztratím písně své a budu němý.

Praví leknín: Já svůj ztratím květ,

v který často včela na noc klesla,

zkad se opojivá vůně nesla

v spící svět.

Praví louka: Ztratím i svá stáda,

sekáčů též písně v senoseči,

slyším, jak juž vítr chladný ječí,

jak se mlha těžká v rubáš skládá.

Takto v špačků prostořeký smích

kvílí všecko: My tu zůstaneme

na té půdě, kterou svojí zveme,

jděte v jih!

Otázka však jiná, s jakým citem

zajásáme znova, mladá Vesna

až zas vzbudí spící hnízda ze sna,

a se v tanec pustí nad pažitem?

Věru, dvakrát cítit budem ples

po té zimě, kterou přetrváme,

ples, jímž hromy poprvé se láme

ledný tes!

Ples, jímž prvosenka otevírá

zlatým klíčem květům dvéře z kořen,

ples, jímž v jehněd pel a stříbro vnořen

chocholouš v kraj smaragdový zírá.

Takto volají ve špačků roj

větrů hlasem, který lká a klne:

Milejší nad žití pohodlné

je nám boj!

Leťte v dál si, nechť si jih vás baví,

půvab vlasti zůstane vám cizí,

jste jen pýr na lemu její řízy,

lehce získá, lehce se vás zbaví.

Kdo však vytrvá s ní v časech zlých,

sroste s ní, ten dvojí má s ní žití! –

Na ta slova rázem ztichnul v sítí

špačků smích.