IX. Pak chci Tě stihati všady pohledy svými,

Pak chci Tě stihati všady pohledy svými,

když skláníš se nad městy v černých mračnech

vyslýchat noční modlitby, ironické a marné,

kdy kvapíš za noci přes lesy s větry

zažehat zármutek Smutných,

kdy noha Tvá po moři bloudí, by sílila

naději zbloudilých plavců,

kdy dáváš na věžích zvoniti

poplach svým zvonům místo lhavého Ave,

kdy necháváš vysychat studny v dny žízně

a lůna mladistvých matek v dny oplození,

kdy neplodnost siješ na hubená pole

a do dvorců smutek,

kdy biješ do věží svých chrámů,

jež plny jsou pokrytců sepnutých rukou,

kdy dobré odměňuješ a zlé tresceš,

kdy požáry házíš na střechy těch,

již prosili po celá léta,

kdy otvíráš měděné brány nepřátelům,

by za noci pobili zástupy Tvoje

a sesuli rodné jich město v čas Letnic.