IX. PÍSEŇ MATKY.

Země je připravena, semeno přebráno,

v tmavé, vlhké brázdy hledí slunce,

procházející se bleděmodrou oblohou.

Kraj protkán je zelení loňské setby.

Mužové připjali své rozsívky

a nastupují v brázdy.

Děti jdou před nimi a zpívají si.

Skřivani od oblohy jim odpovídají.

Všichni zpívají, mužové i ženy i děti jejich.

Vybrané, plodné zrno padá v brázdy.

Vzejde a dá novou žeň.

Živote-otče,

tak jako probouzíš zrno v brázdě,

probuď i naše krásné, odvážné, statečné děti,

dej jim růst a zrát na slunci,

aby byli dobrými bratry i sestrami

sobě, ptákům pod oblohou, broukům i zvěři,

i větříku, který čechrá jejich vlásky,

aby se milovali odvážně i vítězně,

až přijde slavná chvíle jejich lásky.

Živote-otče, tebe vzývám i vyzývám:

Dej! – a ty dáš,

protože ty jsi moc i sláva.