IX PO BITVĚ NIKOPOLSKÉ.

U Nikopole bojován

i skončen tuhý boj,

a po Bulharsku rozkvašen

je Turků děsný roj.

Byl marný franckých mečů chvat

a srbské síly vzlet,

král Zikmund prch’, a za králem

táh’ vítěz Bajazet.

Hněv metal okem „Ilderim“,

vše mořil Turků ruch,

kdo hrdinou, mřel čepelem,

kdo babou, strachem tuh’.

Král Zikmund, chabý zbabělec,

je strachem z pole hnán,

že dohonit ho nemohou

ni bojovnik, ni pán

A není sluhy tu ni tam,

prch’ Maďar dobrodruh,

kol tma, a v dáli sténá lid:

„Ej, králi, znič tě Bůh!“

Vždy dále spěchá král, leč kam?

jak úmorný to běh,

až náhle na zpuchřelý člun

jej babský žene spěch.

Běs Dunajským kde korytem

hnal krve proudný sběh,

sám v člunu pluje Zikmund král

pln úzkosti; má spěch.

Pěst, chabá meče ulapit,

je k veslu silna dost,

ač loďku řídí napořád

jen strachu zběsilost.

Krev chabou podlévá mu dlaň,

jež pálí stále víc,

a sterým šípem se všech stran

jej stíhá půlměsíc.

Král pluje, zlícen víří proud,

ba již se v loďku vsul

a zčeřených vln ohonem

ji dravě ovinul.

A vyl a tlamu rozevřel,

dav v kočičí se skok;

a buší tlapou netvornou

na nízký člunu bok.

A třese hřívou rozvzteklen

a trhá králem v hloub, –

až chví se každý těla sval

a každý těla kloub.

Člun zmítán těká Dunajem

vždy moři blíž a blíž,

a nepomáhá kletba již

ni modlitba, ni kříž.

Vln neúdolným ramenům

je marný každý vzdor;

jak stéblo zlomen vesla hrot,

jež král měl na opor.

Strach zalomcoval Zikmundem,

vlas stavěl se mu v jež,

z vod, zmetešených příbojem,

hned úval byl, hned věž.

To není peřejný jen proud

a příval rudých vln;

jeť Dunaj krvi zabarven,

jeť Dunaj zbitých pln!

Toť Nikopolská vojska jsou,

zde veškeren jich stek;

v něm Zikmund v člunu zbabělcem,

ti druzí samý rek.

Zde kluší jedni; opodál

se jiní mají v let,

na místě koní sedlán jest

vln zkosmatělý hřbet.

Sem tamo skáče výš a níž

vod bělohřivý kůň,

hned chvostem mrská carský člun,

hned plecem tiskne v tůň.

A nelze lodi vybavit

z té těsné spousty těl;

vše hrozí, kamo v úzkostech

král zrakem zaletěl.

Ač zbytkem vesla tu a tam

vln ukrotit chce šum,

přec marně, stále víc a víc

jich divý roste tlum.

A nová vlna padla v člun,

ten kles’ i vzlét’ jak míč,

a z vlny s tváří hrozivou

vzrost’ Miloš Kobilič.

Zrak vytřeštil naň Zikmund král,

strach zved’ mu plavý vlas,

a skety chabá zženštilost

mu slzou tekla s řas.

Vztek bouře člunem zatočil,

leč Miloš přímo stál.

„Co chceš zde? nejsem Murad přec...!“

král bázliv zajektal.

„To vím, jsi Horší zlotřilec,

bylť Murad pouhý pes –

ty’s vzteklý vlk, jenž běsem hnán

v past pomsty mé jsi vlez’!

V boj bratry vedl jsi, leč prch’,

než Turčín šavli zved’,

jsi živ, bys ženy k tanci jen,

ne muže k boji ved’!

Zda v babském srdci bydlí vzdor?

zhyň, věru bude líp!

nač před šípy ti prchat? mluv,

vždyť štítí se tě šíp!

Hleď, voj tvůj plave roztříštěn

jak padlé dříví s hor,

zda lze ho lapit v proudu tom

a spoutat v pevný vor?

My, bojovníci tvoji, viz,

v zlý vrženi jsme proud,

leč teď, když jsme tě lapli, hned

msty vykonán buď soud.

Zde hříčkou mizernou tvůj meč,

vln nepřemůžeš svod,

a modlitbičkou nevnutíš

pluk světců v rozruch vod.

Když král jsi, rozkaž vlně: „Stůj!“

však ona půjde přec!

Ej, chlap jsi, zrádně’s z boje prch’,

tož zjevně v peklo tec!“

I dupnul Miloš – loďku zvrh’ –

král zajík’ se – kles’ v tůň –

a po něm vlna za vlnou

jak poplašený kůň...

Vzkřik’ – vymanil se z podušek:

„Kde, probůh, kde to jsem?

své nohy smím-li postavit

na kolotavou zem?“

„Ó smíš, bylť sen, zde elixír!“

Vzal číš a žízniv pil,

lék do žil vnik’ a k hlavě stoup’

a spánek urychlil.

Leč v choré lebce doutnal král

jak zpráchnivělý peň, –

až ohyzdný ďas moře zas

v snů vlék’ jej prohlubeň. –