IX. Podryté břehy.

Zase vůní, probuzeným jarem

svěže dýchalo to v parku starém.

Dávno drobní vrátili se ptáci,

Vláďa nevrátil se. Otec již

nakloněný k zemi níž a níž

nečítá, jak den se za dnem ztrácí.

Jako sníh když náhle zavěje

po pěšině všechny šlépěje;

zasypány zašly naděje.

Všechno marno. Rok již skorem tomu,

co v ty cizí kraje vzdálené

bláhový syn odešel mu z domu,

už i listem sotva vzpomene.

Nevolal ho, neprosil ho více,

jenom staré oči nejednou

zkaleny a s pláčem zápasíce

kamsi k obzoru se ohlédnou.

Za dnem den tak těžce smutně míjel.

Náhle syn se vrátil! Vláďa přijel!

z nenadání, nikým nečekán –

z rána byl tu zámku mladý pán,

nějak nervosní a rozčilený –

a sám, bez své roztomilé ženy.

„Nuže, zde jsem, otče!“ spěšně pravil.

Zřejmo, rád by nejrychlej se zbavil

všeho pláče, něžných výjevů.

Ale otec mlčky bez hněvu

s lítostí jen pohléd ve tvář synu.

Pak se vypjal, třesoucím se rtem

políbil jej, šeptal s úsměvem:

„Přišels přece! díky Hospodinu!“

Byl to vskutku jeho Vláďa však?

Stařík hledí, protřel slabý zrak.

Uvadla ta pleť a tváře žluté,

vyschlé rty a oči sežehnuté,

pohled nejistý a těkavý.

Jeho syn? A prudká bolest náhlá

sevřela mu hrdlo, k srdci sáhla.

Tak se vrátil – skleslý, churavý!

Kdo jej podlomil tak? Čí to vina!

Ale teď se nechtěl tázat syna,

jenom pravil: „Jak tě vidím rád!

Budeš doma, vrátí se ti zdraví,

třeba je tu ruky tvé i hlavy,

já už celý klesám od únavy, –

ty se ujmi práce, ty jsi mlád!

Viď, že zůstaneš tu?“ Rozechvělo

zimnicí se stařečkovo tělo.

Vláďa mhouřil zrak a zkřivily

jeho rty se v úsměv nemilý.

„Odpusť, otče, však se věru bojím,

že před soudem tvým zas neobstojím,

nesplním tvé velké naděje,

na vždy rozplaším ti spíše je.

Nepřišel jsem, abych na věk celý

ke pluhu se připřáhnouti dal,

abych posléz život neveselý

mezi hrudami tu dokonal.

Je mi líto, otče. Rozmetány,

ztraceny jsou všechny dávné plány,

marně volá dobrá matka zem,

nechce se mi chodit pod jařmem.

Chci být volný, nespoutaný ničím,

třeba v tříštícím se peřeji

i na troskách sterých nadějí

hrdě s novou silou hlavu vztyčím!

Na chvilku jsem tady, – půjdu zpět

v širý, nekonečný, volný svět,

tam, kde nechal jsem svůj vonný květ.

Žínka moje, náruč její měkká

a ret její sladký na mne čeká.

Za cenu své spásy, štěstí svého

nechci dne tu ztratit jediného,

toužím k jejím nožkám, u nich jsem

dobrovolně na vždy otrokem!“

Zaplály mu oči divným leskem,

nervósní v něm hrálo vzrušení.

Starý otec ptal se s tichým steskem

po nahořklém dlouhém mlčení:

„Proč jsi tedy přišel?“ – Rameny

pokrčil jen Vláďa, někam dolů

upřel náhle pohled zmatený.

„O tom ještě promluvíme spolu!“

tiše pravil, sotva pohnul rtem,

nepokoj svůj zakryl úsměvem.

„Promluvíme spolu, – ale chvíli

přej mi odpočinku, chvíli jen, –

jsem tak dlouhou cestou unaven, –

než se vrátí rozrušené síly.

Jak po víně hlava se mi točí,

zavírají umdleně se oči,

půda kolísá se pod nohou.

Zdá se mi, že rychleji se žije

tam pod jižní teplou oblohou,

a rychlejším tempem srdce bije

rozehřáté krve návalem,

než tu na severu ospalém.

Těším se už, kterak v klidu božím

těžkou hlavu k odpočinku složím,

a jak mrtvý budu tvrdě spát

beze snů a tiše – jedenkrát!

Cítím jak mi hlavu mdloba tíží,

nebuď mne, můj otče, nech mne spát!

Oči samy maně se mi klíží!“

Usnul horečným a těžkým snem.

Klidu však mu spánek přines málo,

cosi divokého se mu zdálo.

A když procít, ještě pod čelem

zbyl mu v duši chaos neurčitý,

hořkost nějaká a smutek skrytý.

S tváří trpícího člověka

vyhýbal se otci z daleka,

s nikým do hovoru nebylo mu, –

dusilo jej ticho toho domu.

V duši se mu trpká nuda vžírá.

Netázal se na nic. Mlčky jen

kdes u okna prostál celý den

bez myšlenky hledě v pole širá. –

A pak přijel Géza. Vesele

z dálné cesty vítal přítele,

na Valdu se optal. Vychytrale

přimhouřil své hadí oči malé.

„Jak? opustit moh jsi žínku svou?

kdo tam potěší ji, ubohou?“

Zahryzl se do rtů manžel mladý.

„V Nizze na mne čeká. Smutno mi,

pod nohama půda pálí tady,

výčitky mně dělá svědomí.

A sám nevím, kde jsem nabral síly

v oné hořké neradostné chvíli,

když jsem její krásnou hlavu zved,

abych políbil ji naposled.

Zvykla příliš bílé villce svojí

na pobřeží v sadě růžovém,

do mlhy severní se nechtělo jí.

Vidím, kterak ve snu bláhovém

po mě vztahuje své měkké paže – “

Ušklíbl se Géza: „Známá věc,

taký sen má každý milenec!“

Ale hned se s vážným gestem táže:

„Poslání tvé tedy – ?“ Poplašen

Vláďa spěchal skončit hovor ten:

„Učiním, co její štěstí káže!“

V myšlenky se jakés pohříží,

zdálo se, že kohos očekává,

nedůtklivým, nervósním se stává,

po dveřích se maně ohlíží.

Náhle dokořán se rozletěly,

vešel doktor Mikeš. Stále týž,

jenom kulatější trochu již,

ale dosud chorobně se chvěly

jeho nervy, kolem rtů mu hrají,

prsty neklidně se třepetají.

Rád ho viděl Vláďa. Vyskočil,

kolem hrdla páž mu otočil,

cosi šeptali si spolu v taji.

Mračnem dýmu Géza hleděl k nim

mlčky s úsměškem svým jízlivým.

Kmitaly se prsty doktorovy,

posléz Vláďův knoflík prudce chyt,

zrak mu plál a výmluvnými slovy

cosi namáhal se vysvětlit.

„Spolehni se na mne, Vláďo můj,

zkušenosti mojí důvěřuj!

Mohu říci –“ usmíval se jemně –

„bylo na kopy už v rukou mých

takých vážných věcí diskrétních.

Šlechta všechna obrací se ke mně!“

Vláďa pravil, odvraceje zrak:

„Nutno promluviti s otcem však!“

Přišel otec sivý – z práce polní

volali ho – a šel nerad sem.

V koutku zased, mlčí, neuvolní

sevřenému srdci povzdechem.

V dlaních tváře sesinalé schoval,

duši rozechvěl mu němý bol,

nikdo nepromluvil, – ticho kol,

jenom Géza slabě pohvizdoval.

Zatřepetal doktor prsty teď:

„Vzácný pane!“ náhle pravil kmetu,

„záměr jakýs, veliká věc je tu,

prosím o určitou odpověď!

Vláďa – tento statek –“ V mozku starém

na okamžik vzkypělo to varem,

myšlenky se tříští, hněv a žal

pod zapadlou hrudí bojoval.

Krev ustydlá stářím v tepnách buší,

temný šumot zalehl mu uši,

neslyšel, co doktor žvavě před,

pochopit slov jeho nedoved,

neštěstí jen blízko sebe tuší.

Spustil ruce. K synu oči zved,

úzkost strašná v pohledu tom byla,

v otázku se němou soustředila.

Zachytil ten pohled Vláďa. Vstal

bledý jako stěna. Nečekal,

až domluví doktor, rukou kynul,

ohlédl se k otci, ale minul

uslzené oči starcovy.

A sám chraptě ztěžka prosloví:

„Tak! již nelze zpátky! rozhodnuto!

Trapné jest to pro nás všechny,vím,

východu však jinde nevidím.

Nejlíp rázem roztít bolest tuto.

A ty, drahý otče, odpusť již,

nemohu dál snášet onu tíž,

dusí mne a sráží k samé zemi.

Nadějí tvých věru líto je mi,

nemohu však jinak. Mám-li žít,

musím tělem, duší volný být

a ne spoután s hrudou nudných polí, –

každé pouto do srdce mne bolí!“

Zamračen a vzdorně hledí v zem

starý otec, – cosi bouří v něm.

Bylo zřít, jak Vláďa s namáháním

vemluvil se v jakés nadšení.

„Pouta hruď mně tísní, těm se bráním!

jaké tady pro mne určení,

kde se za věk pranic nemění?

Za rokem rok stejnou cestou letí,

v drobných trampotách vždy nudno je ti.

Jiným směrem moje touhy jdou, –

budoucnost chci míti před sebou

v šíř rozlehlou volně, do daleka,

kterou nelze z okna přehlednout.

Tam v tu širou dálku proudem plout,

věřit, že cos velikého čeká

na mne v mlhách, za co možno je

směle jíti v bouř i do boje!“

Nehty čistil Géza, při té práci, –

zdálo se, že smysl pro vše ztrácí,

jak by ani Vláďu neslyšel,

z nenadání nonšalantně děl:

„Ah, citronů země! Zajisté

v Monte Carlu s Valdou byli jste?

Mám též odtud upomínky cenné,

v paměť mnohý moment na vždy vryt!

Jaké dojmy shledáš netušené!

jenže draze nutno zaplatit!

Eh, ať po světě se rozprchává

naše jmění, za to roste sláva,

český národ světovým se stává!“

Vzkypěl Vláďa. Výsměchem to znělo,

stejně odseknouti se mu chtělo,

mávl však jen rukou. „Řekl jsem:

nechci život skončit za pluhem,

a být hospodyňkou ve snu ani

nezdálo se mojí zlaté paní.

Výš nad tyto hroudy! výše! výše!

dole dusno. Všady jinde spíše

najdu pochopení, místa dost

pro své síly, vlohy, zkušenost!“

Vzdech se ozval tichý. Hlava šedá

v koutě s těžkou námahou se zvedá.

„Co tě dusí, hochu? kam jít chceš?

prací pohodíš a odejdeš?“ –

Zrudl Vláďa. „Já, můj otče? věru

nevyhnu se práci nikterak!

chci pracovat, – ne být v poutech však!

uplatnit své síly v jiném směru,

kam mě vede cit a vůle má!

Zde ta práce tak je nevděčná!

Člověk se vší robotou tu pernou

přírody je hříčkou malichernou.

Proti slepé hrozné její síle

marný lidský um a všechna píle.

Nechci od milosti její záviset,

poznal jsem už dávno jiný svět,

kde duch lidský vládne, síly slepé

sloučit umí k práci velkolepé

a do strojů zná je zachytit,

ovládat je a jich pánem být.

V dílnu zpátky, kde jsem býval kdysi,

půjdu ihned třeba, nutno-li,

sám svou prací dráhu razit chci si,

najít hodné sebe úkoly!“

Opět pohnula se šedá hlava,

nevýslovně ztrpka smál se kmet.

„Jak? ty do továrny toužíš zpět?

myslíš, tam že pro tě půda pravá?

V cizí služby šíji ohnout chceš,

cizím robotovat dovedeš?“

Nějak probudil se Géza maně

„Bravo!“ vykřikl a tleskal v dlaně,

v tónech ostrých, drsně skřípavých

vyzněl jeho zlý a hrdý smích.

„To je v krvi! Čech jen sloužit umí,

sám být pánem, tomu nerozumí.

Službu! nezáleží na jméně,

sloužit za víc nebo za méně!

Službičku jen! všechno přijme s díkem,

všemu přispůsobí šíji svou,

písařem či státním úředníkem,

ministrem či pouhým posluhou, –

jen když kyne kdesi službička,

pokojna jest česká dušička!

Však ty, Vláďo? Nevěřím ti ani!

nech to všechno, – pouhá bublina!

muže ctí jen služba jediná:

věrným otrokem být krásné paní!“

Doktor třepetal se okamžik.

„Křivda, pane! Křivda!“ zlobně křik.

„Ctěte práci! i já sloužím, pane!

práce poctivá cti netratí,

sloužím! ano! nedbám řeči plané,

jen když práce má se zaplatí!

Sloužím panstvu, šlechtě urozené,

uznávají moje služby cenné,

řeknou: ,Poraď!‘ a já poradím,

v každé věci jistou pomoc vím,

dobrodincem šlechty zvát se smím.

Sloužím, ano! Však to hanba není,

znám vždy hájit svého přesvědčení,

bez obavy všady hlavu zvednu,

každému vždy přímo v oči hlednu,

rovný s rovným! třeba kníže byl!

já jsem doktor Mikeš!“ Domluvil.

Géza ušklíbl se. Trochu shora

sklíčkem zahleděl se na doktora.

„Ó, což doktor Myška! veliký je,

v zimě, v létě v panském stohu žije,

vyleze a do prsou se bije:

Myška jsem a myškou zůstanu!

Což? teď vzal jste Vláďu v ochranu?

Vy zde? Haló! vím už, co to značí,

statek klesá, renta nevystačí, –

pomoz, Samieli! však to znám,

jednou citoval jsem čerta sám!

Nuž, co radíte tu?“ – Z nenadání

doktorova tvář se změnila,

kočičí se očka zbystřila,

chřípě zachvěly se. Hlavu sklání.

Ó, to byla rozkoš viděti,

pohybem jak uklonil se hadím!

Ruce mne si: „Prodat! prodat radím,

za prvé, za druhé, za třetí – – “

Jedním proudem a v překotném spěchu

důvody své sype bez oddechu.

„Znám i kupce, ovšem není z nás,

obchod však je obchod – a vždy snáz

u nich nežli u nás – jaké divy? –

nalezne se kupec opravdivý.

Přiznávám to, z protivné je strany,

jak se říká – (ale mám i tam

klientů svých hojně, žádný klam!),

gentleman však beze vší je hany!

Žádný chauvin. Světoobčan spíše!

národnost? to pouhý sport mu jen.

Baron Hirš! nu, jsteli spokojen?

svědomí si může zdřimnout tiše!

Dobrý kupec, a to postačí,

vše ostatní pranic neznačí!“

Těžkou hlavu dlaní podpíraje

mlčky sedí Vlád'a. Na čelo

tmavých se mu vrásek sletělo,

v mozku, zdá se, cosi pracně zraje.

Starý otec v jeho tváři čet, –

zdálo se, že v srdce vidí kmet.

Jakés předtuchy mu úzkostlivé

sehnaly se mračnem k hlavě sivé.

Vstal a k čelu prudkým hnutím sáh,

pálila tam bolest. V myšlenkách

nějak namáhavě slova hledal,

aby citu vytrysknouti nedal.

„Slyšíš-li můj synu? Tlumená

ještě tady bloudí ozvěna.

Dávno již je tomu. Nad pohárem

hlasů mladých hlaholila směs,

písně zněly, oči plály žárem.

Vidím jako by to bylo dnes,

jak jsi vzdorně hrdou hlavu vznes.

Přísahal jsi: celou silou svojí

že chceš hájit půdy dobyté,

státi na pomezní stráži té

věrně, neústupně v každém boji.

Nechať pevně v bouřích věků ční,

Slovanstva ta bašta nejzazší!

A dnes? běda! Chceš-li složit zbraně?

než boj začal, vzdát se nečekaně,

opustit tu důležitou stráž?

A sám nepříteli otvíráš?“

Vskočil Vláďa, do hubených tváří

krev mu vnikla, ret se zachvívá,

chorobným mu leskem oči září.

Slova hledal, – chvilka traplivá.

„Otče!“ pravil posléz, „výčitka ta?

Jistě nejsem zrádce, – je mi svata

rodná země – srdce neměním,

vždy se ke svým hlásím s nadšením.

Ó ne, nejsem zrádce! chtěl bych jednou,

až dva světy k zápasu se zvednou,

v nejpřednějším šiku s mečem stát,

krev i život za svůj národ dát –

a není to u mne frází pouhou!

Ano, čekával jsem s jistou touhou,

kdy že přijde hrozný nepřítel,

který drzou rukou rvát by chtěl

co mi drahé, smát se bratrům mým,

ke zradě mne nutit násilím.

Ó, jak bych se postavil mu vzdorně,

za právo a lidu mého čest

i s přemocí bil se neúmorně,

odrazil bych zákeřnickou pěsť!

Ale – “ měkký hlas jeho se snížil, –

„nepřítele jsem se nedočkal,

nepřišel, by moc svou cítit dal,

nikdo násilím mně neublížil,

ideálům mým se nerouhal.

Všady jsem se hlásil k lidu svému

vždy tak nízce, k pláči ubohému.

(A nikdy jsem ve zlém nevzpomněl,

z domova proč sklamaný já šel,

jak mne vlastní lidé, bratři milí

nelítostně ve tvář udeřili.)

Nikdo nebránil mi, nikde jsem

nepotkal se ani s úšklebkem.

A což? Věřte, na mysli mi tane:

vše to jenom pohádky jsou plané!

Nějak s předsudkem a na křivo

na okolní svět a lidi zříme,

od kolébky už se otáčíme

v jakés národnostní předivo.

Kolem tušíme jen vrahy kruté,

meče s hrozbou na nás vyzvednuté,

vzdorně kasáme hned rukávy.

Jako děti všechno zveličujem,

mučedníky nejraději slujem,

klnem přesile a bezpráví.

Však já dávno předsudků se zbavil

a hledisko jsem si poopravil,

z temných hlubin plemenného vzdoru

nedívám se, stojím dávno výš

nad vlnami malicherných sporů!

Poznal jsem i nepřítele blíž

a hle, vidím: hrůzy nikde není,

nenávist se maně v úctu mění.

Jenom jednou – “ Vláďa svraštil čelo,

ve slovech to hněvem zasyčelo,

„kdosi odvážil se urazit

národ můj a všechno, co mi svaté,

po mně stříknout sliny jedovaté.

Nežli však se mohl odplazit,

ztrestal jsem ho, – v souboji pad sražen!“

Pohnutím se celý zadýchal.

Doktor jeho ruce do svých vzal.

„Hrdina jsi, Vláďo!“ pravil blažen.

Oči zavlhly mu slzami.

„Pravda čistá! z duše vzata mi!

Nutno jednou prohlásiti směle:

v skutečnosti není nepřítele,

to jen, Bůh ví, kolikátý věk

od světa nás dělí předsudek!

Jsme už dál, než předkové kde naši,

zbytečné jsou všechny obavy,

a dvou plemen zápas krvavý

jenom chauvinistům v hlavách straší.

Nikdo k hrdlu neklade nám nůž,

bezpečni a jisti jsme dnes už,

můžem, nerušeni rykem boje,

myslit trochu též na blaho svoje!“

Baron smál se: „Vše je zachráněno,

národa čest, budoucnost i jméno!

a kdo úšklebek si dovolí,

pif! paf! srazíme ho pistolí!“

Starý Závěta se zvedl. Němý

ke dveřím šel ztěžka, oči k zemi.

Vláďa zoufale vzkřik: „Odcházíš?“

Kmet se neobrátil, nezastavil.

„Zde je dávno rozhodnuto již!

co já starý? tys tu pánem!“ pravil.

„Prodáš-li vše, vymiň stopu země,

co tak na hrob se as dostane mně,

na hlídce tu zbudu. Tělem svým

aspoň píď té půdy uchráním!“

Zdálo se, když dávno odešel,

že hlas jeho v tichu ještě zněl.

V ústraní se ukryl se svým želem...

Prošlo tak dní kolik. V zámku celém

ticho ulekané strašilo,

stín nade vším třepetal se tmavý.

Samo služebnictvo věšíc hlavy

neslyšnými kroky chodilo.

Vláďa sedal, tiskna čelo v dlaně,

jak by ránu čekal odevzdaně.

Posléz doktor Mikeš přijel zas.

„Skončeno!“ děl slavně, „skončeno je!“

Zachvíval se štěstím jeho hlas,

rozpřáh do široka ruce svoje.

Všady nervosní hned ruch a šum,

roztřásl se celý starý dům.

Zdálo se, že bouří, jež se valí,

kameny se ve zdech zaviklaly...

S Blaženkou se loučí Vláďa. Lehce

líbá tvář a vlásky hladí jí,

opustit jí nemůže a nechce,

zas a zas ji k ňadrům přivíjí.

„Blaženko má! těš se, dítě zlaté,

z pochmurného toho kraje již

do sluneční dálky uletíš.

Těžké sny a stíny jedovaté,

které tísní tě a potají

na srdci ti mladém hlodají,

zanecháš tu v tesklivé té hluši,

unikneš jim s čistou bílou duší.

Vymkneš se už pavučinám všem,

rozhodný, hle, okamžik se blíží!

Odjíždím dnes, abych podpisem

pout se zbavil, která nás tu tíží,

s plesnivinou hrud nám křídla víží.

Za několik dní se vrátím pro tě,

nenechám tě vadnout o samotě.

Půjdeš ráda se mnou? K žínce mé?

Šťastni v jasném kraji budeme!“

Mlčky rozpačitě poněkud

Blaženka jen oči k němu zvedla.

Co jí pole? plesnivina hrud

což je pro ni? jiný svět si předla

z nitek jiskřivého pozlátka,

snila se jí zlatá pohádka.

„Odpusť!“ pokračoval, „jestli k tobě

pozorný jsem málo v této době,

nehněvej se na mne! Byl jsem zlým,

starostí mne tisíc otrávilo,

v těchto dnech mně k smrti teskno bylo, –

všechno, sestřičko, ti nahradím!

Šťastnější být musíš v novém světě,

půjdeš s námi, hýčkat budeme tě,

v nový život i květ rozpučíš! –

Ale s Bohem! doktor čeká již –

spěchám! Přijdu pro tě! buď mi zdráva!

odvedu tě, – nikdo nemá práva

dusit v těchto pustých hrudách květ

tvých mladičkých nerozvitých let!“

Ještě políbil ji, ještě po ní

ohlédl se z vozu, ještě zved

bílý šátek v pozdrav naposled – –

Zadunělo pod kopyty koní,

bič jim krátce šlehl do hřívy,

ze vrat vyjel kočár třpytivý.

Blaženka se ještě za ním dívá,

dlouho, dlouho šátečkem mu kývá,

ale vše se zdá jí jako sen.

Starost nedotkla se její hlavy

a myšlenkou jakous probuzen

již jí na rtu kmit se úsměv hravý.

Vždy tím nerozumným děckem byla!

Mrštným pohybem se otočila, –

a hle, starý otec před ní stojí

nachýlen a opřen o hůl svoji,

z podobočí hledí za synem.

Slzy kanou, on jich neotírá,

hořká bolest, která srdce svírá,

v povzdechu se chvěje jediném.

„Sežehla ho!“ kývá hlavou sivou,

s hořkou resignací úpěnlivou,

„jak lasička s myškou pohrála,

ze žil krev mu zdravou vyssála,

vždyť tam život nechal bez mála!

Pustila jej, aby oddech trochu,

z otravy se vzkřísil, nabral sil,

v žilách novou krev by shromáždil.

Tak! tak! běda ubohému hochu,

neunikne z té proklaté moci,

jako had jej, lstivá, ovine,

vyssaje mu život – bez pomoci

v jejích měkkých loktech zahyne!“

Zakolísal na vratkých se nohou,

ó, byl bolestí už zlomen mnohou,

slova rozlila se v pláč a sten.

K Blažence hled, po ruce jí sahá.

„Ztracen Vláďa! ubit! zahuben!

tys mi jenom zbyla, duše drahá!“

Nerozumný, bezstarostný smích

rozehrál se po rtech dívčiných.

Co jí tato cizí bolest? Co jí

mrak starostí slétlý nad hlavou?

radost dětskou radost jásavou,

cítila kvést na dně duše svojí.

Starý otec a ten jeho svět

jak jí cizím stal se nějak nyní.

Bez citu je! sama sebe viní, –

ale což to platno? jenom květ,

žhavě rudý, omámivý květ

vidí, kterak padá, všady padá, –

zapadla v něm až po ňadra mladá,

nelze vyprostit se, nelze zpět

v čistou atmosféru dětských let!...

A čas letěl, – ani netušila,

pro ni květem každá chvilka byla.

Květem jásal i ten starý sad

a květ padal, padal odevšad.

Jednou večer (květy v duši mladé,

květy na pěšině pod nohou)

Blaženka se stinným sadem krade.

Červánků jas rozlit oblohou

zlaté jiskry drobným deštěm pouští

pod obruby listů v temné houští.

Děvčátko se mihlo ve stínu,

měkkým krokem jako myška běží.

Těžká vůně v němém tichu leží.

Stezkou dobře známou v roklinu

sběhlo, zatleskalo v dlaně bílé.

Stranou krok se ozval. Ze křovisk

plíživě svou lebku holou chýle

starý Jakub vyšel, okem blýsk,

neklidného cosi rty mu chvělo,

vrásky chvatně přebíhaly čelo.

Chmurně stáhla brvy spanilá.

„Tos ty jenom? co tu hledáš, starý?“

pohněvaným hlasem pravila.

„Snad po mojí stopě slídíš? vari!

chci být sama, slyšíš? nech mne, nech!

odejdi hned! ztrať se ve stínech!“

Potřás hlavou, smutně odpovídal:

„Princezno má zlatá, dobře vím:

lysý Jakub, který tebe hlídal

jak pes vždycky věrný stopám tvým,

když jsi sama, čarodějka malá,

čarodějnou říší bloudívala,

omrzel tě, stal se zbytečným.

Ty jsi zapomněla, – ó, já vím,

žezla jsi se ve své říši vzdala.

Znám, kdo zajal bílou duši tvou

s nejkrásnější ze všech pohádkou.

Nezlob se, vím, koho čekáš tady,

kdo ti ve snu zjevuje se všady.

Ó, děvečko moje, dávno již

zrakem otevřeným nevidíš.

Jinak viděla bys, – pode břehem – “

přitlumil hlas, „v tůni tam, kde sněhem

rozvíjí se poupě leknínové,

vodní panna nad hlubinou plove,

jak ti bílou rukou družně kývá,

smutně tak a lítostně se dívá.

Ne, nevidíš, ty jsi zapomněla,

žes tu kdysi milé družky měla,

tomu všemu je tak dávno již, –

jak ti z hloubi kynou, nevidíš?“ –

Blaženka jen pohodila hlavou:

„Ne, bláhový starče, to je klam,

v pohádku už nevěřím ti lhavou,

hledím v temnou tůni, – nikdo tam!

Kořeny vrb slizké jen se vinou

kol bahnitých břehů do vody!“ –

„Jak? jen pohleď, dítě! Mezi třtinou

u dna hoří zlaté jahody!“

Usmála se. „Ne, ne! Klam to! Vari!

blouzníš jenom, pošetilče starý!

Červánků tam zlatých padá třpyt

na pěnách se mezi třtinou kmit – !“

Povzdechl kmet, smutně hlédl na ni.

„Směješ se mně, bláznu, dobře vím –

Ale – “ šeptal – „poslyš, moje paní,

pohádkou přec není, co ti dím.

Viděl jsem – tam z černé staré věže

nad roklinou mezi balvany –

kde Modrovous krutý s havrany

celé věky závistivě střeže

ubohé své krásné oběti,

viděl jsem ji v rokli scházeti.

Z blízka viděl jsem ji ukryt v houští,

vlečku svou jak nese, závoj spouští,

krásná, hrdá – “ – „Kdo že?“ – „Poslední,

nejkrásnější ze všech, které v moci

ukrutníka vadly bez pomoci!

Však tu ona sama – pohlédni!“

Dlouhé, chvějné pruhy světla, které

šikmo rozlily se v rokli šeré,

prosmykly se po balvanech skal.

Odlesk červánků se třepetal,

po rasochách dubů svítil nachem,

ve stín rokle padal zlatým prachem.

V záplavě té, zlatým prachem tím

skalní stezkou mezi kapradím

schází dáma štíhlá s milou tváří.

Mladá, oslnivou krásou září

na odiv svůj všechen staví vděk,

s jakýms divným vkusem oděna je,

jako mlha lehký závoj vlaje,

koketně se kývá klobouček.

Blaženka jen šeptá: „Kdo to?“ dědu.

Kmitlo se cos v jeho kalném hledu.

„Řekl jsem už!“ pravil. „Poslední! –

Došla k tůni – krásná? Pohlédni!

A ty druhé všechny mrtvy leží

v mrtvých stínech pod strašlivou věží – – “

Blaženka dech tají. V paměti

pohádka jí příšerná se míhá,

jako tmou když jiskra přeletí.

Neklidně jí mladá hruď se zdvíhá.

„Mlč, bláhový! – snad jen náhodou

zabloudila v skalách nad vodou.

Bůh ví, kdo to – a koho tu hledá.

Plaše do kola se ohlíží,

ukryjme se, než se přiblíží!

Pozdě! viděla nás! hlavu zvedá –

Vidíš její oči? zdá se mi,

že z nich oheň šlehá chvílemi!“

Krásná neznámá krok uvolnila

rozhrnujíc rukou houštiny.

Po šíj uzarděna spěchem byla,

blíže k břehu stoupla s pěšiny.

„Dobrý večer!“ zvučným děla hlasem

a smích hravý v ticho rokle pad.

„Jak vás ráda vidím! Zbloudila jsem,

slunéčko se chýlí na západ,

bojím se těch smutných černých stínů

v hloubce roztažených přes roklinu,

jako když ji pavouk opřede.

Kdo mě pravým směrem vyvede?“

Blaženka se před ní uzarděla.

„Ráda provodím vás!“ tiše děla. –

„Vskutku? Dík za vaši ochotu!

Vyveďte mne k světlu, stíny kolem

jakoby se chvěly tajným bolem, –

vám, miláčku, není teskno tu?

Baron Géza – – Pro Bůh, co se stalo?

Dítě zlaté, co vás polekalo?“

Blaženka jen zvedla ruku svou,

k čelu sáhla, – jak tam stíny jdou

skutečnost se mísí s pohádkou.

Cizí dáma ohlédla se po ní,

k její zbledlé tváři níž se kloní

s jakýms nenadálým soucitem.

„Viďte, že vám v hloubku duše znáhla

v tomto stínu kolem rozlitém

úzkost děsivá a hrůza sáhla?

Pojďme! Baron Géza – možno vám

v sousedství tu trochu bude znám, –

vyprávěl mi mnoho o rokli té,

o rozbité věži prostřed skal,

jakby všechny divné taje znal

v šeru těchto smutných samot skryté,

o plynoucích v tůni leknínech,

jak se stříbrem bělí ve stínech. – “

Usmála se trilkem dovádivým.

„Ó, což baron! věru se mu divím!

jak by s rusalkami známost měl,

pohádku mi dětskou vyprávěl.

Kdybyste ho trošku znala jen,

jak je – skeptik – vším už přesycen!

Dnes mi pravil: ,Nežli odjedeme – – ‘“

(Uličnicky bezstarostný smích

opět zvonil na rtech růžových.

„Víte, v residenci jeti chceme,

na venku tu žíti nelze již,

všechno všední, nudné přespříliš!)

Pravil: „půjdem v rokli, v úkryt vil,

rád bych s nimi se tam rozloučil –

Utrh jsem tam jednou poupě bledé –

nerad, – osud však mi ruku vede!“

Ó, barona měla byste znát!

zvyklý všemu jen se hříšně smát,

v okamžiku proměněn byl zcela. – –

Už už jsem se rozchechtati chtěla,

v tom se ušklíb hořce, najednou

mávl rukou: ,Chceš-li, sama jdi si,

jenom nad tou tůní bezednou

pozor dej, – tam sypké břehy visí

nad prohlubní vodou podryté,

lekníny tam tonou rozvité.

Jdi si sama!‘ – Šla jsem, – bloudila tu

v tichých stínech, v chmurné rokli té,

ostružiny chytaly se šatu,

šípek divoký mi závoj rval, –

přece šla jsem přes vrcholky skal

až k té rozkotané staré věži. –

Pro Bůh, co je vám? Těch stínů chlad

do duše až sahá odevšad, –

polekala jste se čeho snad?

Smutno je tu, mráz mi tělem běží.

Pojďme rychle odtud!“ – Sesinala

Blaženka jak mrtva, – rukou jen

o nejbližší opřela se kmen.

Úzkost temná v duši její vstala,

pod čelem se kladly těžké stíny,

v uzly zapředly se pavučiny.

Kdes pohádka stará strašlivá

v koutku duše zlekané se zdvíhá,

ze šerého toho přediva

rudý záblesk před zrakem se míhá.

Rty se zachvěly jí, dechla stěží:

„Ó, byla jste v oné šeré věži,

kde jsou černé sklepy v hloubi skal?

A klíč? – “ snížila hlas, – „klíč vám dal?“ –

Do široka oči rozevřela

cizí dáma usmáti se chtěla,

ale úsměv ulekaný mřel.

„Klíč – pro Boha! – kdo mi dáti měl?“ –

„On, Modrovous! – pod příšernou věží

mrtvé paní v černých stínech leží.

Řekněte mi – je as mnoho jich

zapadlých tam do tmy, nešťastných?“ –

„Dítě! blouzníte!“ – „Ó, ne, má paní!“

Dlouho mnula chladnou zvlhlou dlaní

Blaženka si čelo rozpálené.

„Ne, neblouzním! to jen vybledlá

pohádka mi duši opředla.

Úzko je mi, jako když se žene

bouře z dálky, mračna splývají,

tmou se rudé jiskry kmitají.

Pohádka mi strašná v duši roste.“

Náhle vztáhla ruku: „A vím, kdo jste!“

Neznámá jen v němém úžase

naslouchajíc stála, chvěla se,

ale dál to divné dítě bledé

pohádku svou nerozumnou přede.

„Uhodla jsem! Vy jste poslední –

Živa? živa, než se rozední,

nežli svadne, nežli sevšední,

jak ty, které pod sesutou věží

v těžkých stínech dávno mrtvy leží.“

„Dítě! zrak vám hoří, co je vám?“

cizinka až o krok ustoupila,

„o kom hovoříte, moje milá?

věru, bát se o vás počínám!“

Blaženka jen čelo stiskla v dlani –

jen ty oči její divně žhou!

„Modrovous! – ach, znáte-li, má paní,

pohádku tu starou strašlivou,

jak ty dole ve tmách mrtvy jsou?

Víte, jak se zove? Géza!“ – Smích

krátce šlehl přes bledé rty její.

„Viděla jste?“ šeptá, – „mnoho jich

v temnu, kde se pavučiny chvějí

ve tmě stuchlé leží nešťastných?

Já vím, jednou kvetly mladé svěží

v teplém svitu lásky mámivé,

teď zabity v těžkém stínu leží

v krvi vlastních srdcí neživé.

Mrtvy jsou pod starou šerou věží,

mrtvy v bolesti své zoufalé

svadlé jeho lásky bývalé!“

Cizí kráska oči přimhouřila,

neklidna i poplašena byla,

trochu usmála se nuceně.

„Mnoho jich – mé dítě, pravdu máte!

tuším – odpusťte mi – Gézu znáte? – “

V oči pohlédla jí upřeně.

Podezření se jí v duši vzmáhá.

„Mnoho jich! však mrtvy? proč, má drahá?

Živy jsou – a možno, rády v taji

na chvilky své lásky vzpomínají!“

Blaženka jen prstík na rty klade.

„Ne, ne! pravím: mrtvy musí být!“

Nevole stín pod brvy se krade.

„Kterak že by mohly ještě žít?

Klid by rušily mu svými vzdechy

bolestnými věčně bez útěchy.

Z hloubi těžkých stínů pláč a kvil

život by mu na vždy otrávil.

Ne, ne! mrtvy musí být a němy

tiše ležet pod studenou zemí!“

Neznámá jen rtíky nakřiví

v úsměšek až krutě jízlivý.

Mávla rukou: „Dítě, nebojte se!

Což dbá Géza! co mu osud všech!

nedoletí k němu ani vzdech,

srdcem jeho nářek neotřese.

S kvítkem potěší se, – nasycen

odhodí je v bláto prostě jen,

což mu sejde na růžičce jedné?

nevzpomíná, zpět se neohlédne,

pláč, který zní v šerém stínu kdesi,

nebojte se, jeho nevyděsí!“

Zlomil se jí hlas. A znělo v něm

cosi trpkým smutným soucitem.

Bílé prsty rukavičku rvaly,

veselé se oči tmí a kalí.

„Vím – “ zas děla, – „vím, že přijde den,

kdy mne zapomene nasycen, –

ale což já? jaká je mne škoda?

znám svůj osud, trpkou sudbu svou!“

A sklopila hlavu spanilou.

„Květ i trní, jak co osud podá,

s úsměvem jen plachým přijímám –

jakou cenu já v tom světě mám?“

Steskem hořkým zachvěl se hlas její,

z duše zněla zpověď zoufalá.

Oči protřela si. Srdečněji

„Věřte, – “ děla, ruce sepjala,

„zdání neměla jsem, dítě zlaté,

že vy – že on –“ vzrušena se mate. –

„Odpusťte mi, prosím! Chtěla bych

políbit vás v bílé čelo čisté,

ale snad, že nesvolila byste, –

na mých rtech už dávno utkvěl hřích...

Stín můj padl maně v cestu vaši,

snad vám klid a pokoj z duše plaší.

Líto je mi – “ zuby vtiskla v ret, –

„ach, já netušila z dálky ani,

že vy jste ten leknínový květ!“

Dotekla se lehce měkkou dlaní

Blaženčiny ruky. „Odpusťte mi!“

Slza v brvách se jí zastkvěla,

více nežli slova řekl němý

její pohled. V tom se zachvěla

prudkým otřesem až v samou duši.

Padla úzkost na ni, hrůza, strach,

cosi někde blízko sebe tuší

děsivého vstávat v temnotách.

„Odpusťte mi!“ znova zašeptala.

„S Bohem!“ vzkřikla, na útěk se dala

bez rozmyslu cestou neznámou...

A Blaženka stála. Mračná tíha

dusila ji, sotva hruď se zdvíhá,

zrak i srdce zalilo se tmou.

Vzepříti se chtěla – roztrhati

síť pavučin, kde se rozum tratí.

Jakés větve ve tmách rukou bílou

v hrůze zachytla se celou silou.

„Bože!“ zavolala. Pamětí

světlejší jí záblesk přeletí,

jako když se bílá nitka snuje.

Vláďa – otec – všechno pochopuje,

naděje jich ve tříšť rozbité,

pod nohama břehy podryté, –

ano, jistě souvisí vše spolu,

na všem leží pochmurný stín bolu.

A co – ach, co sama hledá tu?

již dávno čas minul k návratu.

Úzkost hrozná projela jí duší.

Zas ty uzly šerých pavučin!

paměť zkalila se padá stín,

srdéčko jen malé plaše buší!

Vytřeštila oči, – tma se valí,

červánky už bledly, zhasínaly.

Chladné ruce stiskly její dlaň.

„Kdo to?“ vzkřikla. Blázen lysohlavý

jako přízrak v cestu se jí staví.

Bez myšlenky dívala se naň.

Cos divného bylo v jeho zjevu,

nepouštěl dlaň její, jak ji chyt,

tváře kroutil, nutil do úsměvu,

chtěl i její úsměv vynutit.

„Pojďme!“ šeptal, „princezno má drahá,

červánek už na západě zhas,

vidíte, jak vůkol tma se vzmáhá.

Domů pojďte! zítra, zítra zas

najdeme se tady v koutku tichém,

až den do zlata se rozhoří.

Uvidíte, jak s radostným smíchem

rusalky se z tůně vynoří,

stýská se jim po vás – však vy víte!

čekají, až k nim se navrátíte.

Přijďte jenom! pohádku vám povím,

naučil jsem krásným se a novým.

Usmějte se přece! Trochu jen!

Věru, strach mám o vás – tolik plaše

hledí ulekané oči vaše!

Jaký strašný zjevil se vám sen?

Ne, ne! stůjte! stůjte! ani kroku!

Tůň pod námi, – slyšela jste snad,

jak tam vydrolený kámen spad?

voda zašplíchala ve hluboku!“

Trh jí spátky. Stála tajíc dech,

ručky sepjala jen na ňadrech.

„Vím já – “ děla zlekaně a tiše,

„zde jsou blízko břehy podryté,

vlny kalné ve tmách rozlité

už je spláchly, dmou se výš a výše,

hyne všechno v proudech v bouři té!

Padá všechno, všechno v propast dolů,

tiše tone v zoufalství a bolu, –

a vlny se valí – Dvůr náš bílý

s podrytého břehu v hloub se chýlí,

půda se mi ztrácí pod nohou –

Vidíš?“ temně šeptá, „černá voda

jak pod břehem neúnavně hlodá?

jak ty vlny kalné jdou a jdou?“

Smíchem blázna zachechtal se kmet.

„Ne, ne, drahá! Klidně pode břehem

hlaď nehybná leží. Vonný květ

nad hlubinou černou září sněhem.

Stíny kmenů v hloubku zapadly

a tam v prostřed jako jiskry žhavé

hvězdičky se s nebe zrcadlí.

Ne, ne, tiché jsou ty vody tmavé! –

Vidíte-li třtinu tam se chvět?

pod ní ve hlubinách utajený

zámek vil je ze stříbrné pěny,

zlatem plá tam jahodový květ!

celý sladký pohádkový svět!“

Do vody se zahleděla siné.

„Ne!“ tak tvrdě řekla, „klam to, klam!

jenom černá propast čeká tam,

slizký kořen vrb se v bahno vine.

A ta chladná rozvířená voda

pode břehem, pod nohou mi hlodá!

Slyš, jak zem se drolí!“ – „Zpátky, pro Boha!

Blaženko! zpět! stůjte, ubohá – !“

Ohledla se k němu, zrak jí svítí:

„Ne, on řekl: mrtvy mají býti!“