IX. Pokojně bych zasnul v lůně matky siré,

Pokojně bych zasnul v lůně matky siré,

rád bych sklonil tiše hlavu k ňadrům jejím –

a zatím co chřadnu, touhou po ní blednu,

uložil bych s ní se radší v rakev jednu.

Ale matka moje umříti nemůže,

trápí se – a vlastní syn jí nepomůže;

nepomůže matce, nemůže pomoci!

hory, doliny jich dělí – luhy širé...

Nicméně přec doufám, že nezapomněla,

věrného že ve mně povždy syna měla.