IX. Poslední návštěva.

Sen ke mně smutný zaletěl

a na ňadra mi vložil ruku,

v ráz v hlavě plno dum jsem měl,

a srdce zastenalo v tluku.

U mého lůžka otec byl.

„Já přišel k tobě, milý synu,

bych naposled tě políbil,

než hrobník hodí na mne hlínu.“

Dlaň svadlou na mé skráně dal

a líbal na čelo i líce.

„Můj hochu, tys mne miloval,

však já – já tebe stokrát více!

Já po přerůzných cestách všech

vždy sprovázel tě v světa úhly,

a každý žal tvůj, každý vzdech

byl ostrým hřebem do mé truhly.

Buď s Bohem, velkou starost mám,

i k druhým jdu hnán divnou touhou;

ach, než vás všecky vyhledám,

to starci cestou bude dlouhou!

Nuž, milujte se s druhem druh

v tom věčném světa nepokoji,

vždyť bez lásky, již žádá Bůh,

zač pak ten lidský život stojí?

Mé volá čas a žití los,

hrob hotový již na mne čeká –

za otce jednou, synu, pros

a dvakrát vroucně za člověka!“

Já z hloubky vzdechl. Hrozný sen!

Proč, přežil jsem to trapné snění?

Vždyť ukrutnější v bílý den

mé hrozné bylo probuzení!