IX. PROKOP HOLÝ.

Od moravské strany šíře lukami

Rozložil se tábor mezi horami,

A v něm Prokop Velký se svými oděnci

Čeká jisté zprávy o milém sestřenci.

Jej, když s malou hrstkou s cesty vybočil,

Pan Sezima zrádně v lese zaskočil;

Lid branný rozprášiv, Racka raněného

Odvleci potupně dal do hradu svého.

O polednách posel přijel v pochvaty:

„Nechce Kamenický žádné výplaty;

Brž tebe nazýval, otče náš a vůdce,

Hanlivými slovy zlotřilého škůdce.

Chce-li Racka míti, nech si přijde sám,

S posměchem tak vece, zdarma mu ho dám.

A když jsem odjížděl, proti všemu řádu

Posla tvého vyštval fenami mne z hradu.“

K té řeči na nohy hejtman poskočil,

Nad hlavou palcátem vztekle zatočil;

Pod nakopenými po všem čele mraky

Blesků rozesílá sto žhavými zraky.

Zahřměl rozkaz hněvný, a po táboru

Jezdci do rot kvapí, pěší do sboru;

Zbraň se v slunci leskne, a dle obyčeje

Žižkova korouhev nade vojskem věje.

Jede hradba vozů řadě ve dvojí,

Běda, na koho se oul ten vyrojí!

Z předu jdou cepníci, vzadu pavézníci,

Zpívajíce: „Kdož jste boží bojovníci!“

Táhnou roty polem, táhnou roklemi,

A když tmy večerní strou se po zemi,

Postihnouti může při jasném měsíci

Oko bojovníka v dálce Kamenici.

Blízko u rozcestí leží skalní lom,

Nad ním v půdu ráží kořen divný strom,

Uschlý vrchol jeho – svadlá lidská hlava,

Větve, plody jeho jsou krkavců strava.

Hřmot vozův ohyzdné hosti zapudil.

Mimo jeda Prokop pod se promluvil:

„Žel mi, ujče, tvých tu rozmetaných oudů,

S námi že netáhnou ku přísnému soudu.“

Zaklepala hlava, huhle hubenec:

„Nejsem tobě ujec, jsem tvůj sestřenec;

Proti příměří mne Sezimovští jali,

Tělo v kolo vpletli, hlavu na špic dali.“

Hejtmanovi v očích mrak se zahustil,

Až koni pod nohy palcát upustil,

Pozdvih k nebi ruku na dva prsty hledí,

A co sobě myslí, jen zlé moci vědí.

Sňali tělo s kola, hlavu se hřebu,

Obřady slušného dějí pohřebu;

Při pochodních Racka nedaleko lomu

Táboři skládají do věčného domu.

Potom hejtman s kolu špíci krvavou

Zatknuv si za lebku nepronikavou,

Hnal se s lidem dále v rozbouření lítém,

A již hrad obemkli kolem před usvítem.

Činěn k místu outok dva i tři kráty,

Táborům se stýská těžké od ztráty;

Znajíť Kameničtí dobře odrážeti,

Není jiné rady, leč je vyležeti.

A když stáli v poli za dvě neděle,

Prokop točí oči k hradu zmrzele;

Duch se divě zmítá, msta ho béře krátce,

A vně české země čeká jiná práce.

Svolav setníky své a podhejtmaní:

„Těžko, dí, čekati nám tu na vzdání;

Aneb Kamenici zjitra v moci máme,

Aneb zde naše moc na věky se zláme.

Zjitra s prvním sluncem vozy strhnete,

K západu se s lidem rychle uhnete,

A tak odstoupivše něco na čtvrt míle

K hradu udeříte opět v nové síle.“ –

Svou radou pak zvláště když je podaří,

Chvátá přímo vůdce k svému šípaři:

„Kuj z té špíce střelu, bratře pravověrče,

Jakous nikdý nekul, ať nechybí terče!“

Po jitru se houfy v pole hýbají,

Posměchem je hlučným s hradeb stíhají,

I pán Kamenický s náhradbí se dívá,

Že těch sproštěn hostí, srdce v něm okřívá.

Ač tělo bojovné podál odstalo,

Svou však velkou hlavu blízko nechalo.

Pode starou hruší Prokop spouští kuši:

„Hej pane Sezimo, poruč Bohu duši!“

Padnul – proudem krve žití vyvřelo,

Přestalo již chase býti veselo,

Ano v sloupech prachu a ve chumlech kouře

Zpět v novém se vzteku přivaluje bouře.

Hřmí, a trou, a boří děla, houfnice,

Ke hradu se tisknou kopí, sudlice,

A než půl dne přešlo, Táborové jaří

V Kamenickém zámku krutě hospodaří.

Sezimovo tělo ční tam nad lomem,

Záře z hradu svítí ještě nad borem,

Kudy roty táhnou dál na Rakusice:

„Kdož jste bojovníci boží“ zpívajíce.