IX. PRVNÍ SNÍH.

To jasným bylo před podzimem krátce –

tlum tažných ptáků modrem k jihu tíh,

a tobě ještě zkvetlo na zahrádce

několik růží; nejkrásnější z nich

nám zkvetla v srdci – bílá jako sníh.

Kdy v duši zář, kdo na zimu by hádal?

My žili v štěstí, snech a polibcích,

jichž vonný pel nám srdce obepřádal,

až všecka vroucnost, něha, kouzlo v nich

se sneslo k zemi kol – jak první sníh.

My přitulili se jen k sobě blíže,

a teplo našich ňader, blaha smích,

ty dechly vonně v lesy, luh a chýže –

a před okénky na všech jabloních

květ bílý chvěl se – jara první sníh.

Jak drahé srdci mému jsou ty chvíle:

zpit vůní k zlaté hodince den tich,

a v klíně tvém pod prsty ručky bílé,

v něž anděl v tobě všecku vroucnost dých –

tál na mé hlavě – žití první sníh.

Ach, bouří zavát lístek mého blaha:

tluk sladký tvého srdce na vždy ztich.

Tam na horách spí tvoje hlava drahá,

a duši mou, prv jara samý smích,

teď závějemi kryje – věčný sníh.