IX. Různí chlapi divých tváří

Různí chlapi divých tváří

k ohni usedli si,

a jak prská a jak září,

křik a smích se v jedno sváří,

v drsný hlahol mísí,

až mráz děsu jímal kosti

v této divné společnosti.

Klášter kdesi vyloupili,

kde co našli, vzali,

v refektáři jedli, pili,

pak se v útěk dali.

Šňůru perel s šíje Panny svaté,

kalich stříbrný a mince zlaté

ze záňadří jeden vytahoval,

co si druhý víno pochvaloval

z klášterního sklepu

od plného čepu,

do vousů si bručel jiný

chlap jak hora, plný krve, špíny:

„Hospodářství klaté,

sper to ďábel sám,

všeho bylo dost, jen žádné ženské tam!“

Hořící louč jeden zvednul

a mně svítil v líc, řka: „Kdo jsi?“

Jaký div, já chvěl se, zblednul...

Štěstí! otrhán a bosý

že jsem jako oni byl.

– „Kdo jsem?“ pravím ze všech sil:

„Dobrý druh a kamarád,

ohřát s vámi chci se rád.“

– „Dobrá, měj si podíl svůj,

však též něco vypravuj,

že jsi taškář, důkaz dej,

o svých kouscích povídej!“

Deset jako dračích očí

v minutě se ke mně točí,

zvědavost plá v každé líci.

A já začal zoufající.

Buď mi, Bože, milostiv,

tak jsem nelhal jaktěživ!

Hlaholící zprvu smích

brzy tlumil se, pak ztich’,

z hříchů mých a vin

pozvedal se stín,

na ty lotry kles’,

knihu v ruce vznes’,

v které mohl číst

každý vlastní list,

každý vlastní tíž. –

Nechali mne již,

oheň zhas’ a v dálce tměl se les.

Ticho, nevím, jestli kdo z nich spal,

já jsem vstal

a od ohně se plazil dál a dál,

pak tmou noční kryt,

krok můj ztajil mech,

v divý dal se spěch,

až mi jitra svit

vrátil v duši bezpečí a klid.

Však ty, Bože, víš,

po letech když kolem sebe zřím,

sám ty rozsoudíš,

zdali patřím k nejhorším;

věř, mráz probíhá mi kosti

z celé tvého světa společnosti.