IX. Šel kdosi chodbou, jak v snu zaslechla jsem

Šel kdosi chodbou, jak v snu zaslechla jsem

ty známé kroky – sbližovaly nás –

hnout bála jsem se, nedýchajíc žasem –

by nezniklo vše. Zvuk se v srdci třás –

A blížily se – svit mne zalil jasem –

Na prahu mém se zastavily zas,

pak dveře skříply, kdosi měkkým hlasem

„Smím?“ ptal se. Mlhu setřela jsem z řas,

jež zamžila mé zraky. Zda jsem snila?

Sen zmámil mne, jak hnu se, zmizí též –

jej láska z růží upomínek svila?

Já nedoufala ještě, nevěřila...

Sním, mnila jsem, čas spletla jsem si – než

za Tebou dveře zapadly – já žila!