IX. SLOKY K SŇATKU.

Ach, květy, hvězdy, objetí, usmání.

V čem dávno zvykli hýřiti básníci,

jak málo je to dnes, jak chudé

v koberec prostříti lásce vaší,

by nožkou nahou, průsvitnou, z úběle

jít mohla světem zářící, vítězná,

jak tvoje píseň, milý druhu,

kouzelná, jímavá jak hra její.

Co vám lze přáti? Máte přec nejvyšší,

co žádá srdce, po čem lká obraznost,

a obé v sny, vám posvěceno,

umění edenskou manou dýchá.

Buď Souzvuk s vámi! Světa bůh poslední!

Plyň z písně tvojí, z jejího umění!

Víc nelze říci. – V myrtách tichne

kladouc prst na ústa šťastná píseň.