IX. Snět pohnula se. – Jdi jen dál,

Snět pohnula se. – Jdi jen dál,

však juž se k družce přitulí,

vždyť z lůna lesů, z lůna skal

se stíny juž sem shrnuly.

Mech zastenal. – Ó neslyš jej,

však světloška juž zahoří

mu ve kštici, až jejich rej

se z křovin tmavých vynoří.

I hnízdo vzdychlo. – Nech je být,

však bude rozkoší se chvět,

až v luny jásající třpyt

v něm družce bude ptáče pět.

Že fontan lkal? – Co na tom jest,

však rozplesá se, potají

až v klínu vln mu roje hvězd

se ku polibkům shledají.

Vše hnutí velké přírody

tak najde svou v čas odpověď,

až vzduch bude pln lahody

a samé stříbro každá zeď.

Jen srdce to můž napořád

se chvět – žal každý zmrhaný,

máť nedostupné zdi tvůj sad

a příliš husté kaštany.