IX. * * *

Je ticho... šírou, bílou plání

lesk slunce líně prolétá,

a v snětích volá pozdrav ranní

mu opeřený poeta.

Kdes v dáli hudba, píseň zmírá

a v mrazném vzduchu chví se dál,

a v tónech těchto odebírá

se z města vírný karneval...

Zde střevíček, zde z vlasů stuha,

zde svadlých květin celý sněm,

zde rukavička, zde je druhá,

zde vějíř – voní parfumem,

zde podobizna – hezký oval,

zde lístek – písmo drobné je –

já za nic, za nic nebojoval,

však k čemu bral jsem trofeje?

Čím byly mi ty krásné ženy?

co hledal jsem v jich pohledech,

mír duši svojí vytoužený,

či nový žár a bouří spěch?

V mé hrudi teskno jako v sále,

jenž po plesu je tich a pust,

pryč hudba světla – vzduchem dále

jen dech a šept chví žhavých úst,

a truchlý zvuk se tiše vije

přes mnohé krásné chvíle rov –

toť drahé písně melodie,

však nemám, nemám k ní už slov...