IX. STRACH.

Řež titanů a bohů strašlivá

již byla u konce. Na mračný trůn

sed’ otec světla, vítěz velebný;

pláň Thessalie celou přehlížel,

kde mrtvých těl se hory kupily,

kde prchajících zbytky poslední

jak mraků chumáč, které bičuje

na západ vichr, unikaly v šer.

Byl spokojen a jestli v myšlenkách

svou ambrosickou zatřás’ kadeří,

to dozvuk byl jen hromů tichnoucích,

v němž jako ve snu zatřásla se zem.

Vše přehlížel, vše počítal a snil.

Vše viděl, jednoho jen neviděl,

jenž unik’ z této řeže zoufalé,

po jejímž boluplném výsledku

v tmu děti Gaiy byly spoutány

v svor démantný a uvrženy v sluj

a navalena na ně spousta hor.

To Japetus byl, raněn bleskem v plec,

jenž ze strany pad’ v prvním útoku,

však bitvy spleť když dál se šinula,

sám zůstal polomrtev na pláni.

Pak přišel k sobě. Plaše rozhled’ se

a chytnul stín, jenž z blízkých hvozdů naň

se hrnul, za svou záclonu a plášť,

jal prchati se, tak že Hélios,

ten vševidoucí v službách Kronovce,

jej nestihnul svým zrakem plamenným,

neb oře denní jízdou zemdlené

již dávno v chladnou svedl mořskou síň,

by po dnu parném s nimi spočinul.

I prchal Japet v hvozdů šerou noc,

svou ránu necítil víc na pleci,

jak okřídlené obě paty měl.

Chtěl prchnouti v dál, v Thule nejzazší,

kde samých bohů vláda zaniká,

kde pouze vládnou šero, mha a stín;

chtěl prchnout před zlým hněvem vítěze

i před svých bratří žalným osudem.

I utíkal. Skal mračných náhle leb

jej zastavila, kráčel v stínu jich

sám roven stínu. Slyšel vzlyk a sten

a duté rány, v svor démantných pout

v tmu jeho bratry přibíjely tam

dvě kruté nadpozemské obryně,

tož Moc a Síla. K skalám věčnosti

je přibíjely. Zněly rány ty

jak mocné srdce země údery

a hrůzyplné jako soudu hlas.

I rozeznával v tichu večerním

svých bratrů děsný kvil a žalný pláč.

Lkal Oceanus jako moře proud,

jejž hněte chladnou pěstí severák,

řval Hyperion divě, zoufale,

že viděl v duchu pěnu jeho úst

i žíly vzpjaté, kterak kladivu

se brání v hrudi mocně sklenuté.

Štkal Ofion, syn něhy a syn snův,

co Olymbrus něm hlodal černou zem

v svém vzdoru velký, jako v pádu svém.

Vše Japetus to slyšel, rozpoznal

a srdce dvojím směrem rozděliv

půl bratrům a půl budoucnosti své,

dál prchal za skal šeré útesy.

Již za ním svět, stál v hluché poušti sám.

I rozhled’ se, jak pusto do kola!

Ni hvězdy na bezmrakém nebi. Nach

na západě jen hořel, hlubokou

jak ránu kdos by mečem obrovským

ťal v čelo titanovo odkryté.

Pak šer a šeď a mlha. Lesní zeď

na jednu temnou čáru splývala

a proti němu v dálce záhadné

kdes moře spalo, on je neviděl,

jen cítil jeho nesmrtelný dech,

jak na rtech sbíral se mu v hořkou sůl.

Byl v skutku sám. Co teď mu bozi jsou?

Co Zevův hněv? Co střely Hélia?

Sám, docela sám. Mohl ulehnout

a oddati se klidu. Rozhled’ se

a lože vyhledat si zamýšlel.

Však neklid schvátil jeho útrobu,

cos jako osten ostře bodavý

jej hnalo odsud. Náhle pocítil,

že prázdno kolem, nebe šedivé

mu hledí v nitro očí tisícem,

jej sleduje a za ním dívá se,

jej prozradit chce Héliu, a v ráz

dal na útěk se nový, k lesům prch’,

k těm černým na obzoru mrákotném.

Již pojaly jej ve svůj černý klín,

jich kmeny, kterým y brady visel vous,

jak sloupy chrámů rostly do výše

a kolem bylo ticho jen a šer;

ni brouk se nemih’ suchým lupením,

ni motýl nelít’ vzduchem bez světla,

ni pták si netik’ v šeru smrákavém.

Na těžkých větvích ticho viselo

a stíny jako černé prapory

se klonily ku siré zemi v hloub.

On nerzeznal kvítek jetele

od tymiánu, trávu od mechu.

Dál prchal hvozdem. Teď bez dechu stál,

neb mezi kmeny, které mohutně

se vzpínaly a byly bez listí

jak sloupy, které nebe držely

by k zemi nekleslo, on v stínech zřel

na suchém listí sedět divný zjev.

Zde ve podivném seděl sousvětlí,

jež z hustých snětí sem se vkrádalo

co světla polárního odlesk mdlý.

Tvor neznámý, měl ústa do kořen

a jektal zuby, pěstí v ňadrech ryl,

šat jeho stín byl v stíny splývaje.

Chtěl minout jej, jak přelud, jejž tká Noc,

však sotva hnul se, zřel jej před sebou,

byl všady, všecka místa vyplnil,

jak mlha táh’ se, všady proniknul,

a nehybný jak tuhá skála v tom.

I křiknul naň: Zpět couvni, přelude!

On němý stál. – Mně z cesty nepůjdeš?

I vyrval z hlíny jedli s kořeny

a hnal se po něm, přelud jakby couv’,

však zvolna jal se rozplývati v mhu

a Japet cítil, jak jej obmýká,

jak poutá jeho paže, bedra, krok,

jak zastavuje v žilách jemu krev,

jak náhle sedí velký jako bůh

ve srdci jeho, kterak svírá jej

ve smíchu v svojí pěsti železné.

I zašeptal: Kdo jsi? – A ze srdce

mu odpovědí znělo: – „Já jsem Strach!“

A titan zdrcen klesl v sirý mech.

Cos nového jej v pouta sevřelo,

ten pocit neznal. Zrakem těkavým

po luhu zkvetlém když se druhdy pás’,

neb hvězdný tanec v nebes hlubině

když provázel svou vřelou účastí,

když hromů chrapot v skalách dozníval

se míse v doupňákovy písně stesk,

když poledne se neslo nad krajem

a v skalách bradatý se smával Pan

a v čilimníků zkvetlých zlaté mze

rty milenců se našly v sladkém snu,

co syrinx pastýřova kvílela

kdes v myrtách ztracené jak echo nymf,

ten pocit neznal, dosud bezpečný

a v zdravém citu pevné jistoty

šel mezi divy světa celého

vždy volný, klidný, doma v něm a pán.

Teď poprv cítil osten tísně zlé,

vždy znova v něm se hlásil nezdolný,

jak hora nehybný, jak moře v tmách

bez konce děsný, pod ním tuhnuly

mu všecky údy, jazyk ztopořen

bez řeči zvuku v podnebí mu bil.

Vstal pracně, ptal se: Co je to ten Strach?

Kol bylo ticho, žádná odpověď,

i lesy jak by zadržely dech

před tímto bohem posud neznámým,

a Japet cítil, z bohů největší

že tento jest, a cítil, stínem svým

jak právě nyní zde jej zahrnul,

že zahrne též jednou vítěze

na Olympu, že bohy přežije,

jak černý stín že všady pronikne,

kde kolem krouží pohár rozkoše,

že stopí svět v svůj neobsáhlý šer,

žluč vkape do číší a v mísy jed,

všech očí ztlumí blesk, všech ňader smích,

a jako božství všeho poslední

na lemu vyhaslého kráteru

že usedne nad pustou zemí kdys.

Tak hrozný teď jej ve svém srdci měl.

Strach, před kým, před čím? Ale byl tu Strach

a padal s mračných nebes, padal s hvězd

a dýchal z hloubi lesa, z klínu trav,

byl tady hrozný, zuby jektaje

a otvíraje ústa do kořen

a stahuje chřtán v křeči zoufalé:

Strach, neznámý bůh světa poslední!

A titan kles’ a v mech svou zaryl tvář,

jak uniknout by sám chtěl před sebou.

Však strach byl v něm a visel na větvích

a v měsíci se šklebil, příšerný,

jenž nad bradla se vyhoup’ lysých hor

a kráčel hvozdem tichým jako duch,

po jehož slzách v suchém lupení

víc stopy nezbude, než hlemýždí

pouť nechá stříbra v mechu brunátném.