IX. Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –

Tak často v duchu ptám se: Zda budeme svoji? –

Tu vždycky andělé dva ke mně sestupují,

ten jeden ponurý jak skalné údy v sluji,

ten druhý jako blankyt, když se hvězdy rojí.

Ten hvězdu v čele má a v ruce čerstvé chvojí:

„Jen v lásce veliké tvé duše spása bují!“

on praví mně jak hudba, jak zpěv Allelují,

a nevím jak – Tys v náruči se octla mojí.

Však chmurný anděl praví: „Blázne, blázne hloupý!

O velkých mluvíš srdcích? Rouchem bazilišků

se oděj – ono nejlíp srdce dívčí loupí!“

I zřím, jak vesele a lehko srdce Tobě skáče,

an houf kol Tebe švihákův a prázdných smíšků,

však věz – tu anděl štěstí našeho vždy pláče.