IX. Té noci usnout nemohla jsem dlouho,

Té noci usnout nemohla jsem dlouho,

a na svém loži bděla jsem a snila,

a lampa plála jako ty, má touho!

Jak zrak se čistý v duši zrcadlila.

Vše kolem ztichlo, všechny věci spaly,

v mém srdci bolest spala, netížila,

a ze všech koutů dávné stíny vstaly,

jich duše echem ke mně promluvila.

Nač zoufat si a trpět, snášet muka,

když okamžik vše trvá jen a chvíli?

Líp pro nás, když květ urve naše ruka.

Hlas z tmy se ozval: všichni trpíme tu,

by mukami jsme svými vykoupili

ty, kteří po nás přijdou, na tom světu!