IX. TICHO.

Vše má své echo, jenom ticho lesní

se bez ozvěny ve klín vlastní skládá,

jak žárlivá na svoji cudnost, mladá

když dívka cize nad svou krásou teskní.

Les na vrcholcích svých je nese. Hlesni,

a hleď, tu vnadně dovnitř lesa padá

ten čirý tón, jenž dolétnuv, již svádá,

neb není z toho světa. Ba, on nesní

snad o tom ani, že je cos krom něho.

Neb nějak samo, nějak kromě všeho

je lesní ticho nad vrcholky sosen.

A echo nemůže být nápodobou

zvuku, jenž vyslyšen, je krásnou zdobou

těch srdcí, v nichž je v svaté úctě nosen.