IX. V mé duši mléčná je dráha

V mé duši mléčná je dráha

ze samých drobných hvězd,

nelze z nich rozeznat žádné,

má mysl tajemně mládne

a touží k nim se vznést,

leč marně touží.

Mé večery se stále dlouží.

Na dráhu mléčnou

z blízka i z dáli

s temnotou věčnou

mraky se ženou,

mraky se valí!

Nic neuzřím již,

jen vichr jde blíž a blíž;

kvílí a svistí

nad hlavou mojí ubohou.

Rudé podzimní listí

pláče mi u nohou!

Kdo přijde as na pomoc?

Kdo přijde? – – Věčná klidu noc!