IX. V mé mysli umělci šli, svoji víru

V mé mysli umělci šli, svoji víru

ve sporech hájí slovy učenými,

jak vyjádřili dlátem, štětcem, rýmy,

života plnost, vztahy k všemumíru.

Jdu stranou, kroky ztrácejí se v šíru,

já nikde v žití nebyl mezi svými,

zápasy prošed příliš krvavými,

ke ztracenému ostrovu jdu míru.

Kde pýchy sup již nehlodá mé nitro,

mír boží je, když slunce z moře vstává,

blažení ptáci vítají své jitro.

A když tam slunce pout svou dokonává,

ať na trosky jen tiše usmívá se,

jež týčily se kdysi v pyšné kráse.