IX. Vašíček Nejlů se toulá.

Je tak tiše. Nebem mraky plují,

lesem mlhy zvolna protahují,

je tak tiše, jak by lesní duše

úzká, utlučená, trpná, malá

v koutě lesa hnila, umírala

bez illusí, tupě, klidně, suše.

Lesem Vašíček se líně vleče,

pahýl v ruce, v zadu tlumok šedý,

bos a prostovlasý, zhublý, bledý,

hlavy květů cestou maně seče,

oči mhouří, semtam hlavou kývá

chvilkou povídá si, chvilkou zpívá,

shýbá se a divným leskem v oku

peří ptačí sbírá do tlumoku.

Prostřed starých dubů propadlina,

pařez starý v ní, naň sedá hbitě,

vyndá péra, jehlu, nůž a nitě,

péro k peru chvatně nití spíná.

Perutě dvě ušil, slepil zemí,

smál se, chvíli hrál si s perutěmi,

mrtvou vránu vytáh’ z tlumoku,

„chichi! cucu! kr! kr! kuku! ku!“

vykloval jí oči, v zem je skryl,

perutě jí na hřbet připevnil.

Důlek vyryl, v něj dal hlavu vraní,

tváří k zemi uleh’: „Leť, má paní!“

Duše jeho spočinula na ní.

A vrána živená dechem jeho

sletěla v hlínu, v království člověka.

Slepá se stranou potácela,

dítěte duše v matčině lůně

bez probuzení, myšlénky bytí,

bez času, odvěčná, vlekoucí se

krvavou nití životy lidí,

bludičkou hvězdnou od boha hrozného

vrženou prostorem nekonečným

z pouhého rozmaru, šaškem tvůrce;

letěla loďkou bez kapitána

volnými vlnami náhody hnaná,

ovoce spadlé ledabylo

s klínu okamžiku v svět.

Letěla slepá, apathická,

neznalá bolů, strádání, bojů,

bídy a slz, nudy a hříchu,

jež nahoře ve světě vířily kdesi,

jich stopy se mihly jen stínem v ní.

Letěla hlínou lidská duše,

podsvětím tápavě toulala se,

šťastná, šťastná, rouška bílá.

A v rohu roušky semínko bylo

zapomenuté, nepatrné,

rostlo a křičelo: Chci vědět!

Prokvetlo roušku červeným květem,

volala duše celá: vědět!

Letěla vědomě daleko k cíli,

kde hořel veliký oheň boží

a ten ji spálil.

Vašíček vstal,

šíleně prchal domů.