IX. Věru, ten jihočeský kraj

Věru, ten jihočeský kraj

svým kouzlem cele mne zajal.

Tož, abych shléd' jej trochu blíž,

já v stanici kočár si najal.

A tak jsem dále cestoval

v té arše starožitné

a mnohé, známé zřel krajinky,

lesy i vody třpytné.

Oh, nejednou borů pod chvojí

zastavit musil kočí,

abych tou krásou zelenou

nasytil srdce i oči.

A nejedna stará myslivna,

s parohy na průčelí,

z lesů mi na pozdrav kynula –

A dále zas krajem jsme jeli.

Podle cest staré topoly

putují věrně s námi,

a kraj kol všude vítá mne,

jak starý, dobrý známý.

I dívám se po každém milníku,

po každém v poli kříži,

oh, ke každému tu místečku

dávné se zkazky víží.

A každý tu koutek, jak v pohádce,

pln kouzel je a divů,

a všude, kam shlédneš, tam pověstí,

jak mechů na starém zdivu.

Hle, tu už skála, kde poustevník

před světa ukryl se shonem –

A v opuštěném tam údolu,

jezírko s propadlým zvonem...

Tu vrch, kde zlého rytíře

odnesl čert i s hradem –

a tam, hle, zakletý pastevec

se zkamenělým stádem.

V údolí starý, pustý mlýn,

zarostlý v divokém trní. –

Tam o půlnoci houká sýc

a kostlivci melou tam zrní.

Tu zámek, kde bys za noci

jistě se strašidla zalek'.

A tam, hle, smutné je bojiště

z neslavně prohraných válek –

Ba, všecko tu opředla minulost

v šedé své pavučiny,

a všude, kam hneš se, zašlých dob

provázejí tě stíny – –