IX. VOX COELESTIS.

Vzleť! Nad obzory vadnou krvavé květy zoře,

dne záplavou již planou bájné ostrovy,

plá klidný oceán! Rmut dlaní umyj, slzy hoře,

v hloub potop touhy puklé okovy!

Hlaď rozvlní se volně prsteny kruhů tichých

a opět roznítí dne jasná zrcadla,

vzdech bolný neomží jich mlhou klamů blaha lichých,

z dna nezkalí jich Medus chapadla.

A siré dlaně, bez pout nebylých družných stisků,

vstříc podej s novou touhou Matce dávných snův.

Zde hodin hluché přesypy, čím sypká hrst ta písku?

Zvou zvony na orloji věčných dnův!

K mši velké introit zve! K hymnám v ní sepnouc ruce,

vzleť duše! Chudou vdovou vejdi k ofěře:

Chrám pro věky, kde moře břeh, se sluní na opuce,

tuch apsida sní v hvězdné nádheře!