IX. Však nechtěl bych být jak ten podzimek,

Však nechtěl bych být jak ten podzimek,

když blízko už k zimě se kloní:

je dětinský, svět-li se zamračí,

hned po tvářích slzy mu roní.

Vždyť po nebi už i to sluníčko

pak smutně o berličkách chodí,

a podzimku starci se každý den

jak ve mlýnském zákalku rodí!

Když krajem jde, chvěje se zimnicí,

a každý mu větérek ostrý,

když lesem, krok chrastí, jak vyschlá když

mu kůže se tluče kol kostry.

Když trochu chce vesele vykročit,

hned zarazí, schází mu dychu,

když k zlosti se krev chce mu rozvařit,

je vášeň ta jenom už k smíchu! –

Já hledal jsem stařeckou pro vášeň

si obraz, už předc jsem jej našel:

toť na zimu bouř – blesk blikavý

a hrom už jen jak by kašel.