IX. Živá voda.

Sotva slunko v bílé horské páře

po spánku si vykoupalo tváře,

sotva zlatým okem shledlo v doly,

zlatými rty sotva po okolí

vylíbalo rosu s lístí, trávy;

sotva pozvednulo rukou zlatou

lesním kvítkům k bdění vonné hlavy:

Janík stál už před hostinnou chatou,

touhou hoře, brzy-li děd bílý

objeví se před chaloupky prahem. –

Pevnou rukou zkoušel valnou chvíli,

přestojí-li v bitce s drakem – vrahem

jeho břitká valaška boj tuhý. –

A jaké to slíbil děd mu sluhy?

Nikoho tu vidět, slyšet není,

leda ptactva ozývá se pění! –

A v tom kmet už před chaloupkou stojí.

„Časný pták jsi, Janíčku, ty věru!

Nu, jsi dosti posilněn už k boji,

že nemyslíš ani na snídaní,

k valašce že cvičíš ruku v šeru?

Jistě slaba bude na rubání? –

V chatě stůl už prostřen hosta čeká,

chutě sedni, poobčerstvi tělo,

potom přijď a pevně nes’ mi čelo, –

tak se šarkan tebe nepoleká? –“

Poslech’ Janík, než však tlesk’ by dlaní,

byl už zase skoro po snídaní,

u kmeta juž stál zas před chatrčí.

„Nuže k předu!“ vědomec teď praví,

v ústa zahnutý prst kloubem strčí,

hvizdne, až se zatřese les tmavý,

vody střiknou ze všech lesa zřídel!

Chvilku ticho – a pak šumot křídel

ozývá se stále blíž a blíže,

nad hlavou juž Janíkovi vlaje

mocnou perutí svou ptactva kníže,

bílý orel, krásný jako z báje.

Na vysoké usedl teď křoví,

zakrákorá, co se pánu ráčí.

„To můj sluha;“ kmet dí Janíkovi,

„jenom zdali chůze tvá mu stačí? –“

Potom orlu rozkaz dává dvojí:

„Šuhajíka toho bez odkladu

doprovodíš k zakletému hradu.

Jestli po vítězném s drakem boji

načerpá si v zámku živé vody,

na peruť ho rychle vezmeš svoji,

přes hory a doly, šumné brody

doneseš ho na Čachtice v letu! –“

Zakrákoral bílý orel s křoví.

Děkovat se Janíček chce kmetu,

ale ani vidu po dědovi,

zmizel náhle i se svojí chýží...

Bílý orel mocná křídla zvedl.

A než Janík po orlovi hledl,

po vrcholcích jedlí let už kříží,

krákotem svým cestu hochu značí,

a ten jeho zobec ostrý, břitký

ulamuje z jedlí drobné snítky,

na cestu je šuhajovi hází,

Janíček když za ním nepostačí.

Zvolna řidne kolem hora tmavá,

zvolna mění v sihlinu se, v mlází,

až tu v oči záře bije žhavá

s vrchu, na němž zlatý zámek stojí.

Janík spěch svůj ihned ještě zdvojí.

A hle! se zlaté tam zámku střechy

bílý orel vstříc mu křídly mává.

Stojí Janík už u vrchu paty,

hbitě stoupá tam, kde zámek zlatý

zaplaší snad jeho žal a vzdechy,

Anulěnku buď mu opět vrátí,

aneb jej též dračím spárem schvátí. –

Otevřena hle, je zámku brána!

Valašku teď Janík sevře v pěsti –

život jeho v ní a jeho štěstí! –

odvážlivě kvapí na šarkana,

jenž už v bráně z dvanáctery tlamy

proti němu oheň chrlí samý.

Skok! a Janík valaškou veň švihne:

první hlava kutálí se dolů.

Zasípěl drak, jedenáct hlav spolu

divým ohněm po šuhaji střelí.

Ten však odskočí a opět zdvihne

k druhé ráně valašku svou – celý:

druhá hlava u nohou mu leží!

Odskočil však tentokrát jen stěží;

neboť proud ohnivý ze hlav draka

jako blesk vyšlehl na junáka.

Sotva šlehl, pod ranou juž třetí

k nohám hocha třetí hlava letí.

Hoj, a darmo šarkan vztekem sípí,

darmo soptá ze hlav žhavé šípy,

Janík rube, sráží jako trávu

šarkanovi za hlavou dál hlavu.

Dobil ho a do vnitř zámku kvapí,

do zahrady, z kořenů kde lípy

teče hojný pramen vody živé.

Zlatý pohár šuhaj ruče lapí,

vody nabere a v slasti divé

ubíhá s ní ze zlatého hradu.

Bílý orel venku na něj čeká.

Skočí do křídel mu bez odkladu,

a ten letí s hochem do daleka,

přes hory a doly, řeky, plesa,

přes vísky a města, zámky, hrady,

až na konec s Janíčkem svým klesá

tam, kde milou šuhaj nechal mladý,

před rokem když do světa se zvedl.

Darmo hluk a bouře za ním hřměly,

jakby draků sbor ho stíhal celý,

Janíček se nazpět neohledl. –

Hoj, už stojí na té mrtvé půdě,

na níž tráva zelená se chudě.

Se slzami s orlem svým se loučí,

v ochranu ho nebes odporoučí.

Zatřepotal křídly orel bílý,

zakroužil až do oblačné výše,

zakrákoral jako v sebepýše,

Janíčkovi s očí zmizel v chvíli.

Ale co si počne, bědná duše,

kde je kmet, jenž otevřel by zemi,

pod níž jeho Anulěnka dřímá?

Živé vody kápnul ve předtuše –

a hle! mrtvá země před očima

otevřela hned mu klín svůj němý!

Skočil Janík hbitě do sklepení.

V hrdle vázne výkřiku mu slovo,

v poháru se živá voda pění –

hrůza jala srdce šuhajovo!

Na mrtvole mrtvola tu leží,

a tam nejzáz Anulěnka zlatá:

ještě je tak čarokrásná, svěží – –.

Ha! kdo že to za šuhajem chvátá?

Kdo mu pohár vytrh’ z nenadání?

Běda! kletá Čachtická to paní!..

„Nevzbudíš ji ku životu více!“

zařvala a zloba srší z líce.

Pohár s vodou živou k ústům vznesla,

v hrdlo mžikem vlila živou vodu!

V okamžiku tom však mrtva sklesla.

Janík stál tu jako zaryt v zemi,

na smrť bledý, poděšením němý;

teď však chopil pohár neodkladně:

hle! pár kapek zbylo ještě na dně...

Zajásá hoch, k Anulěnce skočí,

kápne po krůpějce vody v oči:

očka sivá zasmála se blahem.

Kápne na rty Anulěnky svojí,

a rty svěží mluviti se strojí!

Procitnula Anulěnka krásná.

V náruč šťastný Janíček ji schytil,

chvátal s drahou tam, kde brána jasná,

kterou den mu do sklepení svítil. –

Nevěděla Anulěnka více,

kterak dostala se na Čachtice. –

Routový teď věneček si vije,

líčka spanilejší nad lalije,

šťastnější nad všecky krasavice.