IX. ZPĚV.

Šťastně dostal Ferina se k dvoru.

Vida tolik žalobníků v sboru,

Srdečně se on zasmutí. –

Na oko však zdál se, jak by chutí

Šel on do panské hromady,

Dodat králi důležité rady;

Zvlášť ho Jezovec nabádal,

By se notně s odporníky hádal:

„Právo má, kdo nejvíc křičí,

Jistě prohrá, kdo jen tajně kvičí.

Ať si reptá, jak si reptá,

Běda, zdali jen to šeptá;

Kdo však umí časem dobře houknout,

Ten si může často hrdě fouknout.

Ku příkladu, když špadónek hloupý,

Plnou hubou, tlamou si vystoupí,

Jiný mírný jsa před ním se kroutí

A mnohý klaní se, až se rmoutí,

Veřejně pan cechmistr ho chválí,

Neb když neuhasne, uhel pálí. –

Dobře, když psík hloupý štěká,

Hodí-li se jemu kostka měkká.“

Kulíšek mu na to odpoví:

„Děkuju vám za ta přísloví;

Co se pro mne hodí v této době,

Vyberu já z vaší rady sobě.“

Nato pak se bedlivě ohlíží,

Kdo as na něj nejvíc tíží;

Zná totiž, jak tvář se směje,

Když srdce zlé nebo dobré přeje.

Arci, mnoho nepřátelů vidí:

Ten se zlostně směje, ten zášt skrývá,

Neb se chytrý podlé větru řídí,

Laskavě přec někdo kývá. –

Přijda Kulíšek před trůnem kleknul,

Tváří pokornou se země teknul,

Potom pravil choulostivým hlasem:

„Ó, Bůh Vás nenavštiv trpkým časem,

Ale žehnej Vám i královně,

Popřej mnoho štěstí zarovně,

Duch zlatý na Vás vylej své dary,

Zapal a osvítiž Vaše duše,

By se ulehčila vlády nůše,

Zmenšily se poddaných nesváry.

Budou sic až do poslední doby

V světě nepravosti a žaloby,

Ale časem ztratí hřích svou larvu,

Za kterou se teď ukrývá;

Potom každý, jak se jen podívá,

Pozná nejhlubšího srdce barvu,

Potom bude králům snadno soudit,

Nelze jim v úsudku víc pobloudit,

Právo dojde svého cíle.

Ach, že juž tu není ona chvíle!

Jak by stáli ti bídáci,

Kteří na mne u Vás žalovali!

Obnaženi by tu litovali

Svou hanebnou, utrhačnou práci;

Vyšlo by to hned na jevo,

Kdo chodívá v pravo a kdo v levo,

Kdo Vám nejvěrněji slouží.“

Tak Kulíšek mluvil panu králi,

Druzí všichni zaraženi stáli

Podivením, že si tolik troufá

A snad ještě spásu doufá;

Král však na něj černo zaškareděl,

Pak mu rozhorleně odpověděl:

„Zaraz, ty ničemný kluku!

Hladké slovo zločinství neskryje,

Vinu hustou jazýček nezmyje,

Pocítíš hned přísnou práva ruku;

Zkusili jsme dost tvou víru,

Amen, plnou máš juž míru.“ –

Kulíškovi duše v těle chřadne,

Pomyslel si poděšen u sebe:

„Pomoz, milostivé nebe!

Jak to s tebou teď vypadne?

Věru, nevím sobě rady,

Mám se vyplést, ale kady?

Inu, nějak sobě pomoc musím,

Buď si jak buď, o to se pokusím.“ –

Nato pravil jako žalostivě:

„Mocný pane náš, šlechetný kníže!

Račte mne vyslyšet milostivě,

Život můj vyšetřte blíže!

Stává se, že na tom samém činu

Někdo vidí ctnost a jiný vinu.

Věru, jinak zcela to vypadá,

Jak co láska nebo zášt vykládá;

Kdo dle jiných zprávy soudí,

Skrz barevné sklo se dívá,

V pěti pádech čtyrykrát zabloudí,

V pátém náhodou jen dobře mívá.

Soudce pětkrát čin ať obracuje,

Nežli svědomím ho zatracuje;

Neb se arci často stává,

Že se správčí obelhává;

Však že nestydatost tak dozrála,

Že by i samému králi lhala,

Toho nebyl bych já měl nadání,

Kdybych neměl z toho opletání.

Když jsem ondy odcházel od dvoru,

Vyprovázeli mne v slavném sboru,

Žádný na mne více nic nevěděl,

Nobrž každý smířen na mne hleděl;

Ale pak, když jsem se vzdálil,

Hned mne dobrý přítel tu pochválil.

Arci, lehko vzdálenému na cti škodit;

Do očí mně teď to má dovodit.

Ba, však Milost Vaše to uznává,

Že kdo vinen, doma rád zostává,

Z pevného se hradu neoddálí,

Když ho někde nebezpečně pálí.

A kdo tak je padlý, hloupý,

Jíti k soudu na nejisto?

Věru, Klukov není špatné místo,

Tam nepřítel snadno nepřistoupí,

Tamo oudův síla neprospěje,

Celé vojsko Klukov ať oblehne,

Kulíšek se nad tím v duchu směje;

Nebo tajnou cestou si odběhne,

Byť se bylo, co chce, zde kutilo,

Nic by mne sem jíti nenutilo.

Věda však, že nejdu k trestu,

Neb jsem viny na mně nenacházel,

Odhodlal jsem rád se na tu cestu;

Jezovec mne doprovázel.

Slyšte, pane, jak se všechno stalo:

Svědomí mne právě k tomu hnalo,

Bych se do Říma vypravil,

Chtěl jsem ještě se ohlídnout,

Však juž víte, co hlídávám,

Kde já ve dne v noci stávám,

Nerad bych to nechal zřídnout.

Tu se s Jezovcem potkáme,

Dobrý večer sobě dáme;

On pak vůli Vaši mně okáže,

Co chci činit, se mne táže.

Já řku: „Šel bych s vámi zpříma,

Však co bude z cesty mé do Říma?

Tu mne svatá církev váže,

V onom zase řádná vláda káže. –

Řekněte, co v tom mi radno.“

On řek’: „To tak není snadno;

Povinnost se povinnosti příčí,

Každý jinakou v tom pravdu líčí,

Každý však si někdy něco sleví,

Proto schválně, co chce, neví.“

V tom pan Škleboun se vyskytne,

Naše rozprávka se hned ho chytne;

Vroucně práva církevní zastává,

Sledně v tom nás porovnává,

Že chce sám do Říma jíti,

Břímě mé na vlastní plece vzíti,

Pravě: „Já však už to nějak spravím,

Že vás kletby za Zubíka zbavím.

Jděte jen ku dvoru, milý brachu,

A své věci beze strachu

Odporučte mně a Pánu Bohu,

Spásu vaši vám vymohu.“

Tak pan Škleboun mně poradil,

Ano, sám se za mne zaručil,

On však to se dobře naučil

Jednat, aby nikde nezavadil;

Proto jsem se na něj tak spolehnul,

Jak jste kázal, na dvůr jsem doběhnul;

Ale jinou vidím tu podobu,

A to sice krom nadání,

Slyším žalobu a zas žalobu,

Hejsek nepřítel na mne nahání,

Díky toť za mou dobrotu,

Že jsem podporoval slotu.

Bylo právě minulou to středu,

Ráno, jako vždy dělávám,

Vyjda ze hradu rosou se bředu,

Ranní žalmy odříkávám.

Tu se něco stranou míhá;

Jak to déle zrak můj stíhá,

Poznám, že to králíkova líce.

Jak se obyčejně stává,

On mi nato dobré jitro dává.

Já ho vítám jako strýce,

Co nového, jsem se tázal,

Kam tak z rána juž pospíchá.

On mně nato pasy své okázal,

Žalostně však při tom vzdychá;

Já řku: „Co pak, přítelíčku, máte,

Že si potajmo vzdycháte?

Bídě důvěra uleví,

Proto přítel příteli vše zjeví.

Jinde žádost přátele poplaší,

Z huby v skutek nechce láska vjíti,

Ale já chci ve všem k službám býti,

Jak dalece možnost má vynáší.“

Potom se mi teprv svěří,

Řka: „Teď ještě strachem vám se třesu;

Jak jsem přiběhnul tam k lesu,

Vidím myslivce, an na mne měří.

Ach, tu rána strašně rouchla,

Chvála Bohu do stromu tam bouchla;

Duše v těle se mně zpláší,

Utíkám, že se jen za mnou práší,

Nevěda, zdaž najdu kde útěchu;

Bolestí juž sotva hnáty cítím,

Vnitřní horkostí se div nechytím.

Zapomněl jsem vzíti s sebou píci,

A z cizého, věru, nerad kradu,

Tak vám trpím náramného hladu,

Že to sotva komu mohu říci.“

Já řku: „Měl bych s vámi se vyvadit,

Tolik okolků že zde děláte,

Vidět, že vy strýce víc neznáte,

Moh’ jste juž najíst se a ochladit;

Darmo sic kdo panstvo u mne hledá,

Po měšťansku chasu mou odbývám,

Ale, Bohu chvála, tolik mívám,

Při stolu že s námi hlad nesedá.“

Potom jsem ho pozval ku snídaní,

Myslil jsem to s ním srdečně,

On to přijal sám, jak pravil, vděčně.

Nato jsem ho uved’ domů k paní.

Brzo nato jsme si zasedli,

Všichni podlé chuti pojedli;

Masa tenkráte jsme neměli,

Pečínku jen mívám v neděli,

Měli však jsme nový pomazánek,

K tomu čerstvo natočený džbánek,

Ovoce pak všelikého druhu

Moje Ermelinka na stůl dala,

Zvláště ale to vybrala,

Která Břešťalovi slouží k duhu.

My jsme měli radost, jak mu chutná. –

Však, co neštěstí nechtělo!

Arci, když se naplnívá tělo,

Bývá mysl častokrát urputná;

Víte, jak u dětí způsob bývá,

Že se jim vždy mlsat chtívá.

Nejmladší můj syn kol stolu skáká,

Ovoce, co zbylo, jej tu láká,

Najednou jablíčko chmatne,

Notně do něj zoubky zatne.

Sotva králík shlídne Kubíčka,

Lakomost ho tak překvapí,

Synka že tak ukrutně polapí,

Až mu hned krvácí hubička;

Nad tím starší bratr se rozlítí,

Zlého králíka za ucho chytí,

Rozhorlen pak málo pozor dával,

Jak milého bratříčka zastával.

Já tu rvačku sotva zočím,

Metlou honem k nim přiskočím,

Přísně hochy jsem pokáral;

Co však naplat, už se stalo,

Starší hostu kožíšek popáral.

Věru, bylo by se o víc hralo,

Nebo upřímně se spolu rvali,

Kdybych trochu byl oči zamhouřil,

Byli by mu hoši vycinkali,

Duch by se mu brzo byl vykouřil;

Ale já to včas zabránil,

Jako přítel jsem se zachoval.

Že jsem život mu ochránil,

Šelma nevděčná mne žaloval.

Není hodno ujati se koho,

Žádný dobrotu tvou neuznává,

Z dobrých skutků nevděk jen dozrává;

Mrzuté běhání máme z toho,

Každou chvíli úřad nás pohání,

To je ptaní, to je odříkání,

K posledu co z toho pak vypadá?

Pravda se pokroutí neb obalí,

Šelmě větší víra se přikládá,

Rozšafného pověst se pokalí.

Arci, že se šelem smělost zmáhá,

Když se takto jim připřáhá.

Kdyby to věděli naši staří,

Jak si každý hejsek na nás troufá,

Sám že hlupák havran doufá,

Zahubit mne že se mu podaří! –

Ba, kde bych já dosti žluče nabyl,

Bych se dost pozlobil nad tím lhářem?

Že prý jsem mu ženu zabil,

Před osvíceným mocnářem,

Před samou moudrostí kráká,

Ale děcko, že to lež je, maká;

Neb jak pěšák, jak já, vránu chytne,

Která v také výšce lítne?

Ví však, kde ji sám pochoval.

Kdybych směl do soudu se míchati,

Nevím, jak by dlouho nám vzdoroval.

Arci, buď jaká chce osoba,

Má se přijmout její žaloba;

Žalování ale věru nepořádné,

Kdo si nepřivede svědky žádné.

Ouve, to by bylo, když by vláda

Uvěřila každému udání,

Dobré žně by měla zrada

Bez velkého namáhání.

Bez svědectví kdo soud uzavírá,

Slepě a v povětří právo chmatá,

Na své zdání však se neopírá,

Komu cizá osobnost je svatá;

Když se ale svědků nedostává,

Ku souboji provolává,

Směle se za právo potýká,

Kdo na křivdu sobě naříká.

Den a místo ať se ustanoví,

S protivníkem chci se rváti,

Konec boje pak všem poví,

Komu se má čest a právo dáti.“

Takto pravě hrdě se obrátil

Na ty, které k boji byl vybídnul.

Ale králík s havranem se lekli,

Ani slova víc necekli,

Nobrž potajmo se vyloudali

A pak venku takto rozmlouvali:

„Mělo býti juž přísloví dávní:

S šelmou nechodiž na cestu právní;

Všelijak se může právo kroutit,

Poctivého může zakormoutit.

Co je křivda, právo, každý cítí,

Ale když se sudí táže, táže,

V žádném slově zlosyna nechytí,

Tak nic žalobník s ním nedokáže.

Svědky, svědky máme míti!

Odkud ale svědkův vzíti?

Ať si někdo třeba blízko byl,

Jistě že se honem chytře skryl,

Nebo co se takých věcí týká,

Rozumný své smysle uzamyká,

Strachem před půhonem hned se klidí,

Když tak něco páchat vidí.

Pak nás k souboji pohání!

Jak se z nás kdo před liškou obrání?

Věru, za štěstí si pokládáme,

Že ho aspoň takto s krku máme.“

Takto ti dva rozmlouvali,

Zubík s Mroulíkem však láli,

Arci tajně; neb se nahlas báli.

Král však zvučným hlasem provolává:

„Vystup, kdo chceš žalovati,

Já vás ráčím porovnati.“ –

Ale žádný z množství nepovstává.

Nato ráčil rozhněvat se velmi,

Volá: „Aj, vy propadené šelmy!

Včera měli všichni plné huby,

Dnesky všichni držíte za zuby.“

Kulíšek pak rychle na to odpoví:

„Ledaskdo bez svědků velmi hrdí,

Bez rozmyslu něco vysloví,

Ale těžko pak to potvrdí;

Ledaskomu šelma na čest sáhne,

Když se do očí mu koukne, táhne.

Teďky víte, milostpane,

Jak od zlých se dobrým křivda stane.

Na nevinnost závist jedem šplíchá,

Vosa ovoce jen dobré píchá.

Však Bůh zachraň, tím já Vás netýrám.

Co pak také na mně leží?

Ale o jiných mi příští běží,

Proto tuto věc tak rozebírám.“

Král pak nato vrtě hlavou

Pravil: „Jako kniha ty rozprávíš,

Ale stranou moje posly dávíš,

Zakázanou lahodíš si stravou;

Chutných odpustků tvá somnost chtěla,

By ti lživá huba lehčej jela.

Ha, památka v srdci hněv mně vaří!

Brebera dal kůži za svou radu,

Tvé drzosti bez odkladu

Podobně se též podaří!“ –

Kulíšek tu hlavu k zemi sklonil,

Vzdychal, kvičel, slze ronil,

Jak by v těle srdce puknout chtělo;

Tak se šelma přetvařoval,

A pak sobě žalně opakoval:

„Ach, to strašně, ach, to strašně znělo!

Bože, Křoupálek juž na věčnosti,

A Brebera též snad složil kosti!

Co se s pokladem mým stalo?

Nic se mu na světě nerovnalo!

Chtěl jsem zavděčit se králi pánu,

Pryč jest, ach, nesnesu tuto ránu!

Brebero, Brebero! ďábel tě omámil,

Že ti cenu pokladů oznámil!

Kdo by byl pomyslel na to,

Že i tebe láká zlato?

Co juž každého zavádí?

Každá duše k peklu pádí?

Duchovní-li hrubě tak pobloudí,

Že svěcenou ruku v krvi máchá?

Tak svět zkažen, lehko se usoudí.

V obličeji jiná zář se stkvívá,

Než co rozbujněné srdce zhřívá.“ –

Král však neposlouchal, co on pravil,

Náramný hněv jeho duši bavil,

Pak zamyšlen vážně kráčí,

Královna kde bývá, jíti ráčí. –

Paní Malpa v síni tam seděla,

Právě tenkrát u královny službu měla;

Ona byla paní Šklebounova,

Královna ji měla velmi ráda,

Byla rozkoš též králova,

Proč u dvoru velká její vláda.

Její pohled častokrát dost platný,

A co teprv jazýček obratný!

Jak král přijde, ona nejdřív vstane,

Pak přistoupí ale blíže,

Nejmilostivější pazour líže,

Potom praví: „Nejmocnější pane!

Dobrým poddaným královo čelo

Kalendář je radosti neb žalu,

Neb král hlava, poddanstvo je tělo,

To trpí, když hlava je v zápalu;

Častokrát jste mne vyslyšel,

Když jste z rady rozhorlený vyšel,

Čelo Vaše pak se vyjasnilo,

V celé říši tím se vyčasnilo.

Nač pro vládu zdraví si ublížit,

Lehkou v sobě věc obtížit?

Dosti na tom, že tu milost máte,

Že se pánem jmenovat necháte;

Věru, hněvati se na sprosťáky

Nemá smyslu pro dvořáky.“

Nato král pohladí Malpě bradu,

Pravě: „Děkuju ti za tvou radu,

Sluší dobře se na věrnou děvu,

Ujímati pána svého hněvu;

Však se hněv můj sprosťáka netýká,

Ale chytré urozené šelmy.

Na mou slávu, urazil mne velmi;

Kulíšek to; ať mně trpce pyká!“

„Kulíšek to?“ Malpa opětuje

A náramně potom hořekuje,

Nebo napřed juž věděla,

Jak se při tom chovat měla.

„Na Kulíška pán se hněvá?“

Volá a volajíc i omdlévá.

Král se obměkčen jí táže,

Co ji takto na Kulíška váže.

Ona na to slabě odpoví:

„Ach, kdo žalost za mne vysloví?

Kulíšek můj strýc a šlechtic k tomu

Ze slavného a starého domu;

Král když šlechtu nezastává,

V uličníků pěst topůrko dává,

Ním pak slota panstvo podtínaje,

Na volnost a rovnost sobě hraje.

Velký muž nepřátel množství mívá,

Co mu slávu výtečnou podrývá;

Zvlášť Kulíšek, co tak pěkně radí,

Když kdy Vaše Milost sněm shromáždí,

Sem tam o jiných hlúpost zavadí,

Marnost jich a nevrlost rozdráždí.

Arci, že se jiní nadýmají,

Knížaty se hrdě nazývají,

Však když v radě sedí,

Jeden na druhého hledí,

Pak koktá, co referent přednáší,

Docela se s námi snáší;

Jak nedávno na jevo se dalo,

Když se o rozum jednalo

Stranu sedláka a hada.

Co věděli Zubíci, Mroulíci?

Hubu drželi jak na petlici,

Pomohla však Kulíškova rada.

Všechny proti němu jste podpálil,

Že jste tenkrát veřejně ho chválil.“

Král řek’: „Nemohu se zpamatovat,

Vím sic, že se něco takto dělo,

Množstvím jiných se to však zatmělo;

Chceš pak nám to opakovat?“

Poklonila se a odkašlala

A pak paní Malpa tak počala:

„Asi dva, tři roky uplynuly,

Drak tu divý Vaši Milost žádal,

Byste jeho právu přikynuli,

O kterém se s chlapem hádá.

Pak to bezbedně vykládal,

Mně juž všechno nenapadá,

Na všem také nezáleží mnoho,

Ouplný však výtah ten je z toho:

Líbilo se velikému štíru

Prolízati skrze plotní díru;

Sotva však se tělo tam převrhlo,

Nalíknuté oko ho zadrhlo.

Čím se více po hadovsku smýká,

Tím se v smyčku lép navlíká;

Usatoněn on tu potom leží,

O život mu pomalu juž běží.

Na štěstí sedlák přichází,

Drak ho prosí, by ho vazby zbavil;

Sedlák outrpný s touto nesnází

Upřímným mu hlasem pravil:

„Věru, rád bych tebe vysvobodil,

Smyčku hrdelnou bych s tebe shodil,

Ale toho právem se obávám,

Že se s tebou v nebezpečí dávám,

Nebo chytrost nezbytečná radí:

Nespoléhej se na víru hadí.“

Had se ale svatě zapřisahá,

Že mu jistě nikdy neuškodí,

Nobrž že ho věrně doprovodí,

Vděčnost všechny city že přemáhá. –

Nato sedlák smyčku rozvine,

Had mu děkuje ho vyprovází;

Ale sotva hodinka uplyne,

Had nevrle sebou hází,

Na sedláka jako střel se mihne,

Běda, jestli pevně ho zastihne.

Na štěstí to ale časně zočil,

Stranou honem strachem skočil,

Volal: „Tak ty mi odplácíš?

Svatosvatou přísahu ty kácíš?“

Ale had mu drze odpovídá:

„Na to hlad se neohlídá,

Nadarmo se slovo dává,

Když to potom nouze neuznává.

Jestli právům trošku rozumíte,

Sám to bez okolků posoudíte;

Tak se aspoň právo teď vykládá.“

Nato sedlák aspoň o to žádá,

By mu ještě chvíli shovil,

Až by někdo jiný to vyslovil,

Jaké by tu právo místo mělo,

Podle toho by se teprv dělo.

Had praví: „Na důkaz vděčnosti,

Svolím tenkrát do tvé žádosti.“

Pak šli chvíli dále polem;

Aj, tu lítá a zas sedá kolem

Krkavec a syn pak vedle něho,

Kvákalem ho nazývají,

Nebo sedláci je dobře znají,

Krkavce i syna jeho.

Had je vida hned se svinul,

Divným způsobem jim kynul;

A jak přišli, soud předkládal,

Krkavec by, co je pravné, hádal.

Ten hned soudil podlé práva hladu,

Sedlák náleží prý slušně hadu.

V pravdě rozum je sic nezaloudil,

Nebo chtivý zobák tenkrát soudil.

Had se nad tím zaradoval

A krkavčí rozum vychvaloval.

Ale sedlák volá: „Ti nekloudi!

Dobře ti mne k smrti neodsoudí?

Soudce můj má být bez hany,

Od křivého nedoufám obrany.“

Had se nad tím mrzutě zakrabí,

Pravě: „Zdali soudce ten vám slabý,

Jdeme dále, ať se jiný zkusí,

Však co právo, právem ostat musí.“

Všichni čtyři na cestu se dají,

Potom vlka s medvědem potkají.

Had se s ochotností hned vyptává,

Jak se jeho právo jim pozdává.

Sedlák počítal své advokáty:

Had, vlk, medvěd, Korák, Kvákal pátý.

„Jezus, Maria!“ vzdychá, „po mně veta!

Těchto soudem musím už se světa!“

Věru, ti jej přisoudili hadu;

Nesmí prý se ujma státi hladu.

Drak tu hnedky na něj syčí,

Jedovatou slinou kolem stříká,

Ale sedlák strašným hlasem křičí,

Že se pod královský soud utíká.

Ale Zubík s Mroulíkem se smáli,

Řkouce: „Dobře, jen se oddej králi,

Vždyť pak, co my chcem u dvoru,

To tam nemá víc odporu!“

Drak si také vyhrát troufal,

Na ty pány příliš mnoho doufal.

Tak se všichni sem přihnali,

O rozsudek Vás žádali.

Zubík také synky dva přivedl,

Dršťkoluba se Hltoněm,

By sebrali, co ostává po něm,

Sám by ale vola snědl.

Byli nevycválaní holomci,

Slušní Zubíkovští to potomci.

Sedlák chuďas bídně se ohání,

Sotva blízký trůn ho brání,

Jak ho za šosy tahají,

Při tom tak chrapounsky hulákají,

Že jste milostivě pak rozkázal,

By ty prince v chlívě dráb uvázal.

Sedlák potom se zaduší,

Jak nevděčně had mu slovo ruší,

Známé okolnosti vše udává;

Hladovo pak právo had zastává,

Zákon přírodou a nouzí daný

Jiný prý než zákon lidmi psaný. –

Milostpane, tím jste se rozpáčil,

Nevěděl jste, co byste v tom ráčil;

Kázal jste, by přišli do hromady

Vaše knížata a dvorské rady.

Ale ač ti dost se povadili,

Přec nic kloudného Vám neradili,

Dle svých jater, kapsy a žaludku

Každý jiný důvod měl úsudku.

Pak jste pro Kulíška zkázal;

By ten právní uzílek rozvázal.

Ten poslušně přišed se vyptává,

Jak se všechno toto stalo.

On to si rozváživ tak uznává:

„Jináč v slově, jinak na papíru,

Jináč sama v sobě věc vypadá,

Smysl u mne největší má víru;

Protož chci, ať místo se obádá,

Kde a jak ten sedlák našel hada,

A pak snadná zdá se mi porada.“

Celá komis hned se tam vypraví,

Had v tu samou smyčku se uváže.

„Jest tak dobře?“ Kulíšek se táže.

„Na vlas tak to bylo,“ had mu praví;

„Tak to bylo,“ sedlák též přikyne.

„Tak myslete, že to ona doba,

Kde jste měli jisté právo oba.

Chce-li kmotr, smyčku ať rozvine,

Když ne, tak ať po svém se ubírá,

Hadovému právu to nic neodpírá.

Věru, had tím nic neztratil,

Sedlák zameškav se trpěl škodu,

Hadovi že pomoh’ na svobodu;

Uznávám, by had mu škodu platil.“

Sedlák však se pěkně poděkoval

Rád jsa, že svůj život jen uchoval,

Pak se do své vsi oddálil. –

Vy jste ale Kulíška pochválil,

Měl i u královny za to slávu,

Že tak dobře porozuměl právu. –

Jiný rozumí prý lépe zbrani,

Jiný lépe potížené dlani,

Druhý lehčej chléb si vydělává,

Samým právem bohatým se stává,

Jiný třeba sladčej ruce líže,

Jiný neřád po druhém vyblíže,

S větší chutí do kysela hryže;

Ale co se chytrosti dotýká,

Pravá perla Kulíšek ve sněmu;

Milo poslouchat, jak vše navlíká

A jak podaří se všechno jemu.

Arci, také někdy šikou mrkne

A na cestě k nebi někdy brkne,

Však i nejsilnější někdy chřadne,

Denně sedmkrát muž svatý padne.

Ale, nejmilostivější pane!

Dobrý padlec, který zase vstane;

Nejlépe sám hřích od hříchu sráží,

Peklo do nebe pohání.

Sladkost kdo poznal pokání,

Ten i ďábla samého si váží.“

Nato Malpě král do řeči skočí:

„Vím já, oč se tvé tlachání točí,

O Kulíška ti nahání,

Myslíš, každý hříšník že jen bloudí,

Proto ať se útrpně jen soudí;

Víš-li, že to kacířstvím zavání?

Ale nechť je, jak chce, vím, co žádáš,

A co mně juž v myšlenkách vykládáš.

Dobře, děvko, já ti přeju,

Myšlení mé před tebou nekreju;

Ale co se Kulíška dotýká,

Šelma jest, ať kdo chce, jak chce, říká.

Tenkrát arci moudře nám poradil,

Vůbec nouzi v mozku on nemívá,

Ale tím špatnější chtivost bývá,

Kterou často v krvi si ochladil.

Žádný s ním nic nepořídí,

Každého i silného ošidí.“ –

Ale Malpa tím víc ještě prosí,

Královská kolena pláčem rosí;

Královna se také přimlouvala,

Z politiky důvody své brala,

Pravíc: „Ohlídněte se, můj pane!

Zdali rozbroj zvířat se nestane,

Vážné množství je na jeho straně,

Přišli k soudu sem k jeho obraně.

Oudův síla, vidle, píky, kyje

Jenom přítomnost obklíčí,

Ale když se rozum s vládou zpříčí,

Její budoucnost podryje.

Dělo tak dalece nezanáší

A jen tam, kde cílí, škodí,

Duch však celý čas popláší,

Tisíceré plamínky porodí;

Kdo zná časův běh a politiku,

Ví to, že tak svět to má ve zvyku.

Proto prosím, pane, v této době

Nedrážděte chytré proti sobě.

Péra obratná, vtipné papíry,

Apoštolé nejnovější víry.

Mroulíci umějí dobře drápat,

Zubíci se na pocestné sápat

A tělesnou silou slabým škodit;

Kulíškovci ale všechno písmo znají,

Vždy na nejnovější strunu hrají,

Umějí v časovém taktu chodit,

Vědí, kde co pod nohy podhodit.

Kulíškovce kdo urazí,

Ten budoucí slávu si pokazí.

Chrapoun, když se zlobí, brouká,

Hřmotem se otřásá celá říše,

Kulíškovec z koutku na to kouká

A tichounko pro budoucnost píše.

Chytrý raděj si křiklounka koupí,

Sladkostmi zlou hubu vyplachuje,

Ten pak troubí, biřicuje,

Že se chvilku celý svět ohloupí.

Proč s Kulíškem mírně nakládejte,

Dobrá nám snad bude jeho služba,

Zvláště na ten poklad ohled mějte,

Denně vzrůstá po něm moje tužba.“ –

Král se zakrabiv po chvilce pravil:

„Kýž bych se jen těchto pletek zbavil!

Jen mně nic nemluvte, uvidíme,

Jak to v právní formě pořídíme!“

Nato odešel, by za soud seděl,

Kulíšek však vysekat se hleděl.