IX. Zpěv.

Jak když po zlodějích, do domu jenž v nocy se vdrali,

Vše, co bylo stkvostného, to tam! dům zůstane prázdný,

Zpustlé a sebrané vše – uvidíš ruce spínat domácý,

Světnicy když prázdnou uzří, a jak zmámení stojí:

Tak když do pokoje Jozeff všel, sloužil kde pánům,

Pojme ho trud veliký, jak omámený zůstane státi;

Všecko neb prázdné vida, a ticho panuje trudné.

Každé slovo holé zdi, jako sud dutý, zpátky opáčí.

Jozeff se zas cýtí osamotněnu býti v žaláři.

Vzdechna sy těžce, praví: „Ve světě jak jest všecko nestálé!

O, jak omylný osud s člověkem hraje nevěrně!

Hnedle ho pozdvihne, maluje rozkošné mu ráje:

Hned zas zkormucuje! A vypučí ledva mu štěstí:

Příhoda je podtne, zmizý se, neb přestane kvésti!

Takhle mne podvádíš a semnou tak mámivě hraješ!

Ach, kteří přáli tu mně – jsou pryč! Ach, smutná památka!

Zas tu osyřelý jsem! – Jak zřídka kdy stálé jest štěstí!

Nač ale sy stěžuji? Nemámli pak pána dobrého,

Jenž odlehčuje mně a hoví, když v čem může?

O, Jehovo! děkuji, že mně lidi dobré vždy zbudíš,

Přátely do vězení sesýláš, také bídu mně lehčíš!

Vždyť potěšil také mne šenkýř! ó slíbil mne sprostit

Těch okovů – ó dal by to Bůh, by vzpoměl sy na mne!

Slíbil to! slíbil to sám! Jak malá dost naděje těší!

O, buduli těžkých okovů těch sproštěn předc jednou?!

Chcy tiše snášet – vytrpím teď nehodu každou!“

Nadějí tou se těší, spolehá se na sklepníka tuze.

„Vždyť mně to slíbil“ praví, „pomoct mně může slovíčkem.“

Však již celí měsýcové přejdou: a nejde pomocy.

Jozeff jen předce čeká – však nic! – již přešlo y leto.

Neb prý, šenkýřovi když dobře se vedlo a šťastně,

Jozeffa zapomenul. „Tak štěstí bývá nezdárné!

Tak svět odplacuje!“ vzdychá sy a stěžuje mnohý.

„Tak se dělo y semnou! Dokavad samé kvetlo mi štěstí,

Přátelů dosti jsem měl; všickni mne ctili a přáli,

Stavěli upřímní se býti, ulíbat mne mohli:

Však když přestalo kvíst štěstí, když bída mne trápí,

Vrtkavé když se na ně počalo usmívati štěstí;

Na mne zapoměli též, ani nechtí více mne znáti!“

„Tak jest!“ Jozeff praví, „na lidech kdo sy mnoho zakládá,

Tuze sebe mejlí, pomocy třeba Božské se zbaví!

Odpusť, ó Jehovo! že v lidech jsem já také doufal.

Bídník postavený v ouzkostech všeho se chytí,

Však tebe nespustil jsem nikdý se, vždy tebe vzýval;

Dobře ty srdce mé znáš, že celou v tebe naději skládám,

Ty víš nejlepší, nevinně že mne vsadili v žalář;

Ty y slzy mé vidíš a rukou k nebesům kterak spínám!

O, bych neznal tebe, snadbych musyl dávno již zoufat!

Tys ale naděje má! znáš přispěti, bývá když nejhůř!

Tys mne ochraňoval, bych nezhynul v pusté čisterně!

Mnes od mladosti vedl: povedeš také k cýli mne šťastně!“

Když tak žalostně želí – nevěda, že nová zase těžkost

Jej očekává – hle! již nemohou ani dostati slova

Ze správce! Nenadále on padna, tu bez sebe leží.

Kdo jen jakou pomoc zná, hned běží, snáší vodičky –

Všecko nadarmo již jest! v něm srdce se více neházý!

Tváře se modře mění – krev stydne – ach, více nedýchá!

Strnulý Jozeff tudy nad správcem zemřelým stojí.

On jediný ho upřímně želí v té prokleté tvrzy;

Neb necytedlný jiný popadá vše, jen co kde může;

Jen umrlého želí, nemohou že svlécy ho z kůže.

Teď s rukama sepiatýma Jozeff hledí na mrtvého:

„Proč jsem neumřel já radč!“ litostivě naň slzy cedí.

„Proč jenom nejhorší mne musý vždy potkati rána?

Čeho jsem se dočekal!? Proč mne prvé smrt sy nezhltla?

Takli mne, ó Jehovo! samým chceš stíhat neštěstím?

Dost nejsemli trestán? horší švihat chcešli mne metlou?

Však co prořekl jsem zas! S Jehovou chceš, červe, se hádat?!

Ach, Jehovo! odpusť, co prořeklo stížené srdce!“

Však také měl příčinu, naříkat a plakat žalostně;

Neb nově dosazený s ním správec tvrdě nakládal.

Jozeffa neznaje dřív, v tužší vězení hned uzavřel,

Kus černého chleba a vodu mu dávati kázal.

Ač zaň dost prosyli a ho chválili správcy šaffáři;

Předc se nedal pohnout a více uzavřel uši.

Bylť prý správec nový z kleštěnců nejukrutnější,

Jejž Putyfar dosadil, by z domu toho způrníka odbyl. –

Zaslechl jsem y také, neb potichmo to šeptala múza:

Že ho Filoklea mít za správce chtěla žaláře,

Trýznil by Jozeffa víc, neb msta ženy nikdý nehasne.

Dvě léta již minuly, šenkýř co zas králi naléval.

Dobře se sám maje, nevzpoměl na Jozeffa více,

Ba docela na vykládače snů, ač ho prosyl, zapoměl.

Však brzy se přihodí, potěšen že bude zase Jozeff –

Již ta hodinka prší, kde má opět býti povýšen.

Farao měl vidění, nad nímž se zhrozyl a rmoutil;

Nechtělo z mysli mu sjít, ač dosti se z něho vyrážel.

Zdálo totižto se mu, že na břehu Nýl řeky stojí.

Krásná vyhlídka tato opojí jeho srdce radostí.

Ještě ho více těší, nenadále co z Nýlu vystoupí.

Neb sedm krav pěkných, tučných také z Nýlu vycházý.

Krásný na ně to byl vzhled, kterak pásly se husté po trávě;

Skákaly napasené tak bůjně, až král ani očí

Spustiti s nich nemůže, a diví tučnosti se jejich.

Však, nastojte! opět co vidí, král lekna se, strne –

Krav škaredých, hubených sedm zas, jak kostnice, zhlídne.

Lezou zdlouha z řeky, hubeností ba sotva se vlekou.

Předc se na vrch vedrou, hltaví však co vlcy slídí;

Hned se po žrádle ženou. V zelené ač trávě se pasou:

Předc mrchy jsou hubené, hltavě ač všecko sežerou,

Ač y po nich trávník, kde pásly se, zůstane spálen.

Více užasne nad tím, majecý že důstatek pastvy,

Mžikem že pohltí ty tučné a masýté krávy!

Farao tak se zhrozý a se nad tím lekne náramně –

Kdyžtě procytnul ze sna – hle, ještě se snu toho leká!

„Co to za sen?“ myslí, „proč pšíšery zřít jsem ty musyl?

A co se více divím, pohltit jak mohly ty mrchy

Krav sedm tak krásných, tučných jak mohly hned pozřít?“

Snem tím přestrašený, celý umdlený, předce zas usne.

Spí pak nedlouho tiše, počíná zas poznovu sníti.

Zdálo se mu viděti – pamatuj však stéble na jednom,

Mně-li to věřit nechceš, nahlídni, okáže ti bíble; –

Zdálo se mu viděti krásných sedm klasů vyrůstat,

Tak zrnatých a plných neviděl král nikdý v Ejiptě;

Až se k zemi skloňují; pro tíž neb stéblo unesti

Je nemůže – a král se divě, je zhlíží radostně.

Však ale, nastojte! co vidí za šeredné ohyzdy!

Až zas užasne celý, také zdá se mu, lidé že blednou!

Náhle neb z stébla toho rezavých sedm klásků vylézá,

Omrazý až sebe král, tak chudých a jak vlásek, tak tenkých.

Ještě se víc podiví, když vidí, že hned obežerou

Ty šeredy oné zrné klasy, ba mžiknutím zhltnou,

Že po jejich kráse ni zrní, památky nalezneš.

Nad tím zhrozený král a odpolo mrtev, procytne;

Kroutí smutně hlavou, nevrle pak po lůžku se válí.

Co škaredé vidění má znamenat, zvěděti touží.

Dost u sebe myslí, však čím sy více přemejšlí,

Tím mrzutější jest, kormoutí tím sebe více.

Neb pochopit nemůže tu krásu, ni obludu tesknou.

Zas se usnouti nutí, neb posud noc smoušila trudně;

Však nemůže usnout – sen mu hlavu svírá jako kleště!

Jak se rozední trochu, hned povstane se svého lůžka;

Po pokoji nevrle sy chodí, pak do okna vylehne,

Čerstvé by do sebe vsál povětří – sna by zapoměl:

Nic ale platno není, předc sen z hlavy nechce mu vyjít.

Sejde do zahrady až, vzlíkal by tam ambrovú vůni;

Však ani vůní libou sen strašlivý vyhnat se nedá.

Zpátky zas do pokoje přijde, sem tam zkormoucený kráčí.

Čím víc chce pozbyt, tím víc se mu sen v hlavě hatí.

Rozkazuje nevrle, povolat hned hádače zběhlé,

Mudrce, též učené, kdo hádat jen zná, honem běží.

Kněží se též zběhnou, neb prý tito hádají nejlíp.

Již se napřed lekají, co zlého se královi zdálo.

Když již pohromadě jsou, bez odkladu Farao vyjde.

Truchlivě, však vážně kráčí, řady hádačů projde.

Na trůn se posadí, všecky s bystrostí prohlíží.

Každý umlkne nyní, k slyšení nastrkuje uši;

Jak sloup každý stojí, poslouchá, až usta otevře.

Král počíná hned vypravovat, prv těžce sy vzdechne,

Strašlivé, jenž děsyly velice jej, sny této nocy;

Jak sedm krav uviděl překrásných z Nýlu se rojit.

„Velmi jsem obdivoval jích krásu y sýlu y tučnost;

Však tolik krav hubených vyřítí se náhle z té řeky –

Ach, nastojte! mrchy ty sežraly kravy ty pěkné!“

O zrnatých sedmi y klasech jim sen celý poví;

Od hubených tolika, rezavých kterak zžíráni byli.

„Moudře kdo sen vyloží, má bohatě obdařen býti!

Odměnu královskou vezme; má každý ho ctíti!“

Každý se pokloňuje a oněmělý zůstane státi;

Prstem do mozku vrtí, skoumá, až pot z něho teče.

Ten již výklad celý polapil, jen ty mrchy ho mrzý.

Potvory, proč y tyto musyly také králi se sníti?

A sedm těchto plných klasů – toť ovšem jest štěstí!?

Hádá jiný – počít však sy neví s těmi rudovitými. –

Každý sy láme hlavu, a do ní turba pěstí sy tluče.

Všecko nadarmo jest však, chce každý jen dobře vykládat;

Jen kdyby těch hubených nebylo mrch, rzy ni té žravé:

Jižby byl sen vyložen – však zle toto jim hlavu mate.

Všickni praví, že tento zlý sen je nepochopitelný.

Však jeden z hádačů těch, (zdál býti se nad jiné vyšší,)

Více sy důvěřoval, neb neměl jen oblíčej všední.

Všecky planety prý znal, y uměl také hádati z dlaně;

Míval za ňadry hady, z nich vše tajnosti vyzvídal.

Vše každému uhodl, a maličký jen stříbrný žádal.

Vstoupě ten před krále, dí: „Zdráv budiž, králi, povždycky!

Hádačové by tobě samé dobré jen hádali rádi;

Jábych sám také rád hádal jen dobré samotné:

Však“ – zamlčí se honem a nastrčí ucho své k ňadrám –

„O, kaž raději mně mlčení, neb málo dobrého-

Bych mohl ti povídat, – můj hádacý duch mi zle syčí.

O, nechtěj ani zvídati to, kaž přísně, bych mlčel;

Neb urazyt – ó Apise chraň! – tvou nechcy velebnost.

Snadno za hádání k vězení-bys mně cestu okázal,

Neb jinák rozhněvaný-bys mohl mne trestat šeredně.

Více ničeho nedím – nad zlovolem tímto jen pláči!“

Král ale přísně velí povídat, by ničeho netajil;

Nechť jest to dobré neb zlé, že chce svůj zvěděti osud.

„Když ráčíš tak velet“ dí hádač, „dosti mne bolí,

Že povídat to musým, co hádacý duch mně pošeptal.

Měls sedm let pokoje a nepřátel nepoznal jsy žádných,

Též sedm jsy vychoval synů zdárných – krávy to tučné –

Teď ale králů sedm na tebe válečně se strojí.

Již meče své brousý – s hrůzou již se na tebe valí.

Přijdou náhle na tě – toť jest hubených sedm krav těch!

Tvé syny ti setrou, království pak tebe zbaví.

Těch sedm rudovitých, zrnaté jenž sežrali klasy:

Jest sedm králů cyzých, jenž sedmero tvé sobě přejmou!“

Dlouho se král zamlčí – a dvořané až celí stuhnou –

Dlouho tak ještě mlčí, pak hlavou, se usmívaje, kroutí.

K hádačovi promluví: „Poznávám ze vší tvé řeči,

Že jsy jen mámič lidu a že znáš své špatně řemeslo;

Slina co ti na jazyk kane, to nemoudře jen žvaníš!

Ne sedm let, již dvadcet, co neměl jsem vojny nižádné,

Ten celý čas jsem zažil pokoje přehojné požitky.

Ni sedm měl jsem synů – ty hádač jsy špatný, podvodník!

Ni sedm království – jest jedno jen v zemi Ejiptské.

Proč se nyní tak rdíš? Počítáš teprv snad syny moje?

Trestu jsy zasloužil – ale potrestat jen chcy tebe mírně.

Však abys mámit lidi přestal alespoň na budoucnost;

Rozkazuji na zatím, do domu tebe kázně uzavřít!“

Nicméně předc veliká tesknost obklíčuje krále,

Žádný že sen neuhodl, nad tím neustále se rmoutí;

Ano co víc ho mrzý, že pověst roztroubila všecko

Po celém městě, co ten podvodník žvachtavý hádal.

Město je nářku plné, každý jak zmámený chodí

Neb y na hlas vzdychá, rukama neb plačicý lomí.

Krále ten nářek mrzý hůř, než sen nejstrašlivejší.

Tvář y opadne jeho, a celý utrapený chodí,

Nic ho těšit nechce – nemůže ani jísti, ni píti.

Teď teprv rozpomene šenkýř se na hádače svého,

Ťukne se do palice: „Žeť mně nepřipadlo to dřívé!

Hleďte, jak zapomenout mohl jsem na chlapce dobrého!

Jistě uhodne Jozeff sen tento a králi odlehčí!“

Hnedle ku králi spěchá, s veselou pak tváří přistoupí:

„O, již netruchli, netrap sebe! Odpusť mi milostně,

Že nepřipadlo mně dřív, kdo sny zná dobře vykládat!

O, potěší tebe on, vyloží sen – vím to dojista!

O, jenom pošli pro něj! a nemeškej, pošli brzyčko!“

„Pro koho?“ táže se král, „oč žvaníš něco z opilství!“

„„O, ne! milostiv budiž, a něco mi promluvit povol!

Do nemilosti tvé já a pekař padli jsme nedávno;

Ba skoro dávno to jest, neb stalo se to před lety dvěma.

Já provinil se tobě – byly prý to jen trety opilské:

By jsy mne ponapravil, v vězení jsy mne vsaditi kázal.

Měl jsem příležitost, žžavost dost schladit opilskou;

Byltě tam čas smutný, oběma se stejskalo tuze.

Dlouhý čas zapomenul jsy na nás, své bývalé sluhy;

Každá neb tam hodina jest delší, než zde rok celý.

Takto sy stejskajíce, jsme měli sen v nocy podivný.

Dosti jsme skoumali ho, vyložit však jej jsme nemohli.

Mládenec bylť v vězení Hebrejský nám daný k službě.

O, kterak ctnostný byl on, po vykoupení jaktě on toužil!

Když zarmoucené nás zhlídl, neb z očí nám hleděl smutek,

Táže se na příčinu, proč dnes-bychom byli tak smutní?

Kážeme hádače nám povolat, sen nás žeby soužil. –

„Hádače jáť neznám,“ dí on, „jen sen mi povězte!“

Sen vypovíme jemu každý svůj, však jen ze žertu.

Můj vyslechna praví: „Ty budeš zas sloužiti králi;

Na kříži pak pekař oběšen bude – můj Bůh tak jeví.“

To oboje že po třech se stane dnech, zjevil oběma.

Však se jak vyřkl stalo – ty sám víš, pane, nejlíp!

O, račiž povolat z vězení jej, pane milostný!

Jistě že sen vyloží, zbaví tebe truchlivé starosti!““

Hned král rozkazuje, okovů toho hádače sprostit,

Na svobodu z vězení propustit a před sebe vesti.

Sloužícý královští rozkaz když správcy oznámí,

Lekne se, ztuhne bledý, jak stalo-by se hrozné neštěstí.

Poslové však krále z vězení hned mládence vedou,

Zprostí jej okovů, oholí bradu tuze obrostlou;

Čistě mu zmýt se velí, a s sebou jež roucho přinesli,

Oblécy mu káží – „neb chce mluvit král brzy s tebou!“

Před krále přiveden, hluboce se skloňuje Jozeff.

Král zatím skrz oponu jen Jozeffa skrytě prohlíží.

Odkryje se opona, král dí k sobě: „Mládenec hezký!

Nikdý slíčnějšího neviděl jsem!“ a oko vyjasní.

Velmi se mu líbí; čím déle pak na něho hledí,

Tím tvář víc zjasní, veselej’ na trůnu již sedí.

Pak promluví důvěrně k němu: „Jen blíže sem přistup!“

Jozeff hned přistoupí a králi se skloňuje níže.

„Sny že vykládat umíš, uslyšel jsem, a moudře že hádáš!“

Farao dí. „Vyložíšli y mně můj sen také moudře,

Odměnit královsky tebe chcy; jen pravdivě vylož!

Zlé třebabys povídal, učinit chcy, žádat co jen chceš!“

„O, veliký králi! Jehova“ dí, „bezemne poví,

Co tobě prospěšné, ni mluvit jemu potřeba slovy.

Jestli se však líbí, sen svěřit mi, sylně já doufám,

Že také Bůh skrze mne, prospěšné co králi jest, poví!“

„Slyš tedy! Zdálo se mi, že viděl jsem krav sedm tučných.

Jak to radostný na ně pohled byl, když pásly se v trávě!

Hned ale zas jsem viděl hubených sedm z Nýlu vylízat;

Tak škaredých, hltavých neviděl jsem nikdý v Ejiptě.

Ač bylo v hojnosti paství a dost všude trávy;

Předc šeredy se dají do tučných krav a je zhltnou,

Žravé tak je požhří, že není památky po tučných.

Předce pak mrchy suché, ač po všem slídí, netloustnou.

Zůstanu zmámený stát, vidění velice mne to rmoutí. –

Usnu po chvíly pak předc, uvidím zas sen jiný strašný.

Ač ze začátku se zdál veselý, ba byl v skutku radostný.

Neb jsem viděl na stéble, klasů sedm růsti, na jednom,

Tak krásných a plných neviděl jsem jaktěživ ještě!

Však co mne kormoutí, že vyrostlo zas hned sedm jiných,

Rzý raněných, tenkých jak vlásek a velmi ohýzdných.

A co uleklo mne víc, nemohu posud pozbyt to z hlavy,

Že rezavé ty klasy oné plné zhltly najednou. –

Hádače jsem povolal: nemohl sen žádný uhodnout.

Ano y k smíchu bylo, co jeden z nich bláznivě žvatlal.

Na tobě však znamenám, že nejsy jen sprostý tak hádač,

Tvé oko jasné ručí mně, přímě že pravdu mi řekneš.

Zdá se mi, že slíbenou poneseš ty odměnu odtud!“

„Králi, ubezpečen buď,“ dí Jozeff, níže se skloně,

„Co Jehova mně poví, vypovím tobě věrně a přímě!

Však to již napřed vidím, že samé věcy dobré jen povím.

Stejní neb jsou obadva tito sny a výklad jest stejný.

Vše se brzy vyplní, spěšně již ta chvíle se blíží.

Krav sedm těch tučných, jest let sedm ourody plných,

Zrnaté též y klasy sedm hlásají let také hojných.

Však tuto sedmiletou hojnost a ourodu země,

Hnedle v patách stíhat bude let sedm nouze a hladu;

To hubené krávy, to klasy rzý raněné jeví.“

Dlouho nepřemejšlí, pochopí král výklad ten sprostý.

Pšíšery hned mu z hlavy se mizí, y vše, co ho mátlo.

Obdivuje výklad, u sebe pak zkrátka zavírá:

„Ty! moudrého vidím neb tebe, máš býti mým rádcem!“

„Králi!“ praví Jozeff, „že máš rady moudré, to vidím,

Ze všech oblíčejů poznávám věrné je býti:

Předc ale bych pověděl, co potřeba ještě je, dovol;

Čas nebo kvapí – a Bůh můj mně řícy to velí. –

Let sedm ourodných hned začne se – tenť je rok první;

Ourodu dá ze sebe sedmkrát země víc nežli jindy.

Hned ale jak přejde ourodných let sedm těchto,

Nastane hned krutý hlad, jenž vše bude dávit a mořit;

Skrz neb celých sedm let neporoste ni zrní ni tráva,

Všecko hynouti bude, a hladem zmořené se potácet.

Pročež, ó králi! mne slyš, a ustanov jednoho muže,

Jenž rozšafný-by byl, a pilně y moudře dohlížel.

Nazveš jej vládařem – obdař mocý, by mohl vládnout.

Ten aby po krajinách, městech, ouředníky zřídil,

Jenžby nad obilím, všelikou plodností též bděli:

Díl ať ourody vší pátý, ať skládá se věrně

Do stodol královských, skrze všech sedm let neustále.

Hned neb po ourodných hladových sedm nastane těch let.

Tím do stodol svezeným obilím ať vládne samotný

Král, neb jeho ten vládař. Tak budeš hlad zahnati mocy.

Vůkol když vše bude mřít, ty od hladu zachováš Ejipt.

Zdaleka národové přijdou hladoví a vyzáblí,

By chleba koupit směli, budou se ti sami poddávat!“

Líbila Faraonovi se rada ta, y všem jeho rádcům;

Obdivuje tím víc moudrost a mládence rozšafnost.

Pak se obrátě k radám, dí: „Zdali nalezneme muže,

Anby mohl tu starost na sebe o celou zemi vzýti?

Já jen vidím,“ dí k Jozeffovi, „tebe býti hodného.

Ducha Božího plný jsy ty, moudrosti též velké.

Co Bůh okázal tobě, dozajista on skrz tebe splní.

Ty nad Ejiptem budeš, y celým mým vládni ty domem.

Cožkoli rozkážeš, chcy, ať tebe každý poslouchá.

Krom mého trůnu řídit budeš vše, po králi jsy první.

Rádcové, jste slyšeli, jak máte ho napotom ctíti!“

Všickni se pokloňují, a Jozeffa pozdraví vážně.

Každý se jen snaží vyjevit, jemu jak přeje štěstí.

Jozeff, že Putyfara nevidí v radě, velmi se diví.

Žeť nemocen pak slyší, a musý posud hlídati lůžko.

Král docela, co počal, dokonalby a Jozeffa zvýšil,

Jakby po králi první ctěn býti měl, všem by okázal:

Prsten s ruky sejme, na ruku Jozeffovi vloží;

V královské též roucho oblécy ho, sloužícým káže;

Svůj s krku vezme řetěz zlatý, ním Jozeffa poctí.

Káže pak královský vůz hnedle pohotovu míti,

Naň vládaře posadit nového, po městě provázet.

„Před vozem výhlásný ať jede, ať provolává:

„„Tento Ejiptské země jest vládař a po králi on první!

Každý ať svá kolena skloní! – To Farao velí!““ “

Jak když – však víte, velikých jak bývá to v městech,

Když jaké vytrubuje se divadlo, jak všecko se zběhne;

Hned ulice plné jsou, alespoň sy z okna vylehne

Pohlaví, jenž krásné sluje, uzříš okna plničká;

Nebtě neslušné tu jest, v ulicy by panenky vyběhly;

Kdo pak nemůže jinák, na krov sy, neb půdu vyleze: –

Tak když královský jede vůz po městě ve slávě!

Před vozem výhlásný, před ním lidi trouba svolává.

Na voze mládeneček krásný od pohledu sedí,

V šarlatovém plášti, řetězem jsa ozdoben zlatým;

Na prstě třpytí se prsten, jejž Farao nosyl.

Všecko vyběhne hned ven, uši, oči y usta otvírá.

Hned lidu shon veliký za vozem y před vozem běží,

Všecko k vozu se tlačí, y chromec kopejtá o berlách;

Kde jaké okno jen jest, doň každý sy lehne a hledí;

K oknu-li víc nemůže, domovní na půdu vyběhne.

Hlásný pak po ulicých, mlčení pokynuv, provolává:

„„Tento Ejiptské země jest vládař a po králi on první!

Každý ať svá kolena skloní! – To Farao velí!““

Tímto hlukem puzená Filoklea k oknu též skočí,

Vůz královský vidí, y pozná, kdo na voze sedí.

Zpátky kročí – zbledne – tetelí se – a omdlená klesne.

Přiskočí k ní Putyfar, zadrží ji, na lůžko ji klade;

Služky honem běží, a mdlou paní křísejí snažně,

Mastmi maží a trou, y vodičky stříkají na ní.

Když pak přicházý k sobě, zmatená prohodí a vykřikne:

„Zabije! zabije mne! nevinný bylť!“ hned zas umlkne.

„Skrejte mne! ach, zabije!“ divoce vyvalí oči hrůzou.

„Mstít nevinný se bude!“ Putyfar však má toho dosti.

Mstu ženy y chlípnost pozná, a v zlosti rozkáže:

„Ať nevidím tuto víc – tu chlípnicy k otcy dovezte!

Mstila neb zlostně sebe – nechcy víc zlou ženu vidět!“

Ač Putyfar jest mdlý, předc hnedle se v roucho obláčí.

„Chcy nevinného prosyt, odpustilby mou tuto prchlost.

Jak jsem nevěrné této mohl věřit?“ vzdychá žalostně,

„Vše mu musým vyjevit y králi!“ a ke dvoru spěchá.

Sotva že Jozeffa zří, podává mu své ruky a prosý:

„Odpusť! byls nevinný! ach, odpusť!“ snažně ho žádá.

Jozeff mu vstříč běží, ruky mu podávaje, volá:

„Dost šťastný jsem nyní, nevinnost mou, pane, žes poznal!“

Hned Putyfar povídá králi, jenž velmi se diví,

Oklamán jak od ženy byl mstivé a lživé a chlípné,

Jozeffa rozhněvaný do žaláře jak vsaditi kázal,

Sama nevěrná nyní musyla svou vyzradit chlípnost.

To Faraona těší, nevinně že Jozeff byl vsazen.

„Skrz ženu nešťastným že jsy byl, se ženou budiž šťasen!

Nejurozenější z dcer našich jsem tobě vyhlídl.

Mládenec krásný jsy ty, nejhezčí máš ženu míti!

Jest Asemeth, dcera Heliopolitánského kněze.

Již jsem pro ní poslal, již veze tobě ctná se nevěsta!“

Hned tudy jest Asemeth, král sám ruce spojuje jejich;

Srdce neb zhlídli jak se, již prý bylo spojeno prudce.

Král vesele káže hody chystati hlučné svadební.

Místo ať vody teče víno, radoval by se každý.

Sklepní pak ouředlník z veliké tak pije radostí

Na zdraví ženichovo, po hostech až leje vínem!