IX. Zpráva o smrti Faraona.

Opět Mojžíš kdysi ovce pásl

za dnů, kdy tam slunce pálilo,

matný list se parnem smutně třásl,

stádo sobě chlad jen chválilo.

Pastýř Mojžíš na poblízkém hloží

zavěsil svůj dlouhý svrchní šat;

hověl sobě na travnatém loži,

a již vítaným byl spánkem jat.

Duch mu těkal obrazností hravou,

an jej ze sna vzbudil silný hlas;

hůl vzal levou, šalmaj rukou pravou,

a hned vztyčil přímo mužný vaz.

Statnost svou byl vezdy z hruba cenil,

neznalať hruď jeho, co je strach:

v tu však chvíli jaksi barvu měnil,

jak by před ním Egypťan stál vrah.

V pravdě poutník Egyptský jej vzbudil,

ten však na nesnáz mu nehleděl;

ihned, jaký rozpak jej tam pudil,

nelíčeným slovem pověděl:

„Nechať se ti, muži, stáda množí,

jako tráva když ji zrosí Nil;

nechať tobě roste vzácné zboží,

až by je ni oblak nepokryl.“

„Mějž i kopu zdravých statných synů,

každý z nich tvou velkou slávu pěj;

že tě ze sna bouřím, odpusť vinu,

příchozímu ku pomoci spěj.“

„Jsemť já cizí v tomto krásném kraji,

na cestě jest vedro dusivé;

tvé-li ruce čerstvé vody dají,

všady budu chválit srdce tvé!“

Vlídným na něj zíral Mojžíš okem,

nedbal, Egypťan že jeho host;

ukázal mu chládek, a hned skokem

běžel donést jemu vody dost.

By se nezradil svou mluvou čistou,

lámanou se řeči mluvit jal:

,Kéž by měly dítky mé tak jistou

přízeň, jakou já ti vody dal!‘

,Občerstvi se, abys neměl žízeň

po všechen své velké cesty čas;

a pak drahé dítky, choť i přízeň

shledej ve zdraví a v blahu zas!‘

,Není-li však ta tvá cesta nutná,

můžeš u nás přenocovat dnes,

s radosti ti daná jídla chutná

na posilu dobrou s námi jez!‘

On však zaříká se krokodilem,

že by přijal pohostinství rád,

a že touží po hovoru milém;

ale že se musí dále brát.

„Poselství já žalostivé nesu

do dalekých, velkých, cizích měst,

tam mám zjevit ku strašnému děsu,

mocný Faraon že mrtev jest!“

Po těch slovích vlasy sobě cuchal,

šatem řásným obličej si kryl,

vstal a šel a pořád sebou štuchal,

při tom dlouho vlčím pláčem vyl.