IX.

A tak někdy vteřinový dotyk

přeorá v důsledcích řadu roků.

Povaha pak, zvolna měnívá se,

malomyslní a hořkne. Bytost moje

v základech svých byla otřesena,

že ne život můj jen úderem tím

zasažen byl, že též dívčí snění

nevysvětlený blesk náhle zžehl, –

vinou mou... Mou? Ano. Vinou mojí...

Žádal jsem o přesazení z Prahy,

ohlásil se náhle chorým, nutnost

změnit rychle okolí jsem podtrh,

přiložil lékařské vysvědčení

(pravdivé, neb jsem byl vskutku skleslým),

příjemcem jsem listů starou chůvu

označil, ohlásil náhlý odjezd.

Doma léčit... rozumíte... těžko.

Změny nápadné... na třídní pokoj

kliniky jsem chorob kožních dal se

zapsat diskretně. Vím, odvaha to;

vše je v nemoci té spoléháním

na osobní čestnost těch, již pod masku nám

mohli hlédnout v zoufanlivé chvíli.

Přec se našel pozděj’ v žití slimák

choulící se svého do diplomu,

který zradil důvěru mou klepem,

commis voyageur tajemstvími

patientů, jemuž vše říc značí

hodit sociálním postavením

při děsu, jejž budí taká nemoc –

vyloučit se z kruhů společnosti,

vpálit sobě před zraky svých známých

na čelo zlou pečeť malomocných.

Zrazen sám záludným’s někdy morem.

Zrada důvěry je vraždou skorem.