IX.

Před prvním májem noc byla teplá.

Mhy závoj temný nad krajem sepla

stříbrnou sponou veliké luny.

A jako zlaté rozchvěné strůny

tu a tam mlhou paprsek splývá.

Zdaž se vám nezdá, jakoby zněly?

To květ se chvěje, to slavík zpívá!

Divným dnes kouzlem uspán kraj celý. –

Hle, na terasu v zámeckém sadě

vystoupla právě společnosť malá. –

Vyžilý hrabě vousky si hladě

jen rozplývá se dnes něžným citem.

Noc tichá, vonná kouzlem ho jala,

oko mu hraje nezvyklým třpytem,

poslouchá nadšen, jak slavík zpívá,

jak mladý snílek k luně se dívá,

však jeho hled se častěji smekne

stranou, kde mlčky Jarmila stojí

s úsměvem tichým na tváři pěkné.

Hraběnka zvedla bílou páž svoji,

až s oblých loktů rukáv jí klesl,

zatřásla větví kvetoucí třešně,

déšť květů bílých volně se snesl

myslivci na skráň. – Paní se smála,

šátečkem vonným zakryla spěšně

tvář, která temným žárem jí vzplála.

Myslivec ani nepozved’ zraku,

na čele jeho plno je mraků,

zatíná zuby v tajené zlobě.

Opodál stáli blízko tak sobě

a přec tak mnoho vzdáleni zase,

ubledlý abbé pohřížen ve sny,

Helena milá po jeho boku.

Jí slza plála na dlouhé řase, –

nevznikla bolem! Kouzlo ji divné

tajemné noci a mladé Vesny

vzbudilo maně v blankytném oku.

Kol ticho, temno. – Však náhle živne

kraj kolem tichý a v temnu blýská

na tisíc jisker, na tisíc světel,

zní bujné zpěvy z dálky i blízka,

všechno se budí a všechno výská,

křepelčím hlasem zelený jetel,

slavíčím hlasem kvetoucí houští. –

Lehounká mlha k zemi se spouští,

jasněji zvuky donáší z dáli.

Po vrších kolem smolnice pálí

veselá mládež, – plameny syčí,

kol ohňů stojí dívčiny vnadné,

smějí se zticha, bázlivě křičí,

když jako luňák mezi ně vpadne

hoch černooký a kolem boků

lapí si náhle děvčátko pěkné.

Dívčina studem zardí se celá,

marně se vzpírá se slzou v oku,

myslí: „Co tomu svět asi řekne?“

Kéž na tu chvíli plameny shasnou,

po tmě by aspoň méně se rděla!

A mrakem dýmu, záplavou jasnou

hoch si ji vede, přes oheň skáčí. –

Po mezích ve tmách, hle, mladík kráčí,

z háje si nese dvě břízy mladé,

k chatrči známé tiše se krade,

pod oknem milky vztyčuje máje. –

Okénko nízké! však dobře zná je!

Hle, otevírá ručka je bílá

a děvče švarné za rámy jeho

větvičky střemchy připíná hbitě.

V těch svěžích snítkách divná je síla,

chrání tě od čar, od kouzla všeho,

zlý duch se nesmí přiblížit skrytě.

Dnes noc je kouzel. – – Děvčátko švarné,

zahoď ty větve, nech práce marné,

před kouzlem lásky nespasí tebe,

jen otevř okno, milý už čeká,

podej mu ruku, – náruč tvá měkká

mu chmurnou zemi promění v nebe! –

Noc kouzel. – Pln je čarovné síly

květ luční, stromy, potoky třpytné,

studánky lesní, šumivé zřídlo – –

a v mlze šeré často se kmitne

před okem snivým lehounké křídlo

anděla nebo hezounké víly – –

V zámeckém parku už dlouhou chvíli

v mlčení stála společnosť celá.

Hraběnka cosi zašeptat chtěla,

však němým zůstal rtík její měkký.

K Jarmile hrabě stínem se plížil,

však jak by řetěz nohy mu stížil,

po boku ženě bez vůle stanul. –

Růměnec v líci Helénce vzplanul, –

kněz upřel na ni svůj pohled snivý,

od něho marně odvrací oči,

vždy a vždy k němu zpátky se točí.

Proč ale rdí se? – Sama se diví. –

Lehounká mlha, znatelná málo,

opřádá všechny stříbrnou nití,

Dvě hvězdy jasně mlhami svítí,

Jarmile v očích to cosi vzplálo,

co jindy dřímá v temné jich hloubi. –

Žár vášně divě. – Divně se snoubí

v pohledu jejím naděj i touha,

s důvěrou bázeň. – Pak náhle hasne

žár modrých očí. – Jiskerka pouhá,

jen pouhý odlesk záře té jasné

myslivci zalét na chmůrné čelo

a Bůh ví, co se v srdci mu dělo,

že jak by mrazení zachvěl se maně.

Na čelo obě položil dlaně,

naklonil hlavu a těžkým krokem

jak ve snu kráčel za jejím okem.

S úsměvem libým na tváři bledé

Jarmila před ním. – Z parku ho vede,

vede ho lesem ku břehu řeky.

Zdá se, že vonným vzduchem se nese,

nestlačí nožkou ani mech měkký

a sotva rosu s květiny střese.

Sama se chvěje, jak v proudu třtina.

Měsíční záře zalétla siná

na řeku tichou, – vniká až na dno.

Na zlatém písku viděti snadno

veliké škeble. Zvolna se vlekou,

hluboké rýhy do písku ryjí. –

Jen dravá štika honí se řekou,

pískořů hejna v bahno se kryjí, –

v průhledné vodě bez hnutí stojí

veliké ryby – a ploutví svojí

sotva kdy pohnou. Bez hnutí leží

na zlatém písku stíny jich tmavé.

U břehu někdy vlnky jen hravé

s tichounkým šumem rákosím běží.

Však jaké divy! Co plane, hoří

ode dna z hloubky uprostřed řeky?

snad hvězdy, které po dlouhé věky

padaly do vln s blankytné výše,

nyní tam skvostů poklady tvoří?

Hoj, je to zámek, rusalčí říše,

z báchorky zámek ukrytý světu, –

z korálů sloupy, z křišťálu stěny,

lehounké římsy, jakoby spíše

utkány byly ze stydlé pěny.

Ze šupin rybích stvořen práh zcela

a místo dveří jen z vodních květů

složena zdobně záslona skvělá.

Z báchorky zámek, rusalek skrýše! –

Myslivec mladý se břehu hledí,

mne sobě čelo a sotva dýše. –

Tvář jeho kryla barvou se mědi,

oheň plá divý v zapadlém oku,

rty jeho siné prudce se chvějí.

Jarmila stojí po jeho boku,

jen na tvář jeho upřen hled její.

Hoch nedbá toho. Do hlubin pouze,

ke dnu jen hledí v divoké touze.

Na žlutém písku lesknou se všude

zrnéčka zlata, granáty rudé,

mnohde se perla v lastuře leskne. –

Pokladů plna vodní je říše! –

A mladík hledí a sotva dýše, –

Jarmila ruší mlčení teskné,

na rámě kladouc hochovi ruku:

„Dlouho už,“ praví, „naslouchám tluku

srdéčka tvého, hochu můj milý.

Co že tě trápí? Pověz mi směle,

proč ona chmůra na tvém je čele?

Žal-li tě trápí? či churav jsi-li,

bylinky znám já zázračné síly,

ty každou nemoc – i srdce zhojí.“ –

Bez hnutí, němý hoch ještě stojí. –

„Co vidíš v řece?“ šeptá mu tiše.

„Líbí se tobě rusalčí říše,

pod jasnou vodou zámek ten skvělý?

Před chvílí ještě víly tam dlely, –

chceš projít jejich tajemné skrýše?

Podej mi ruku, povedu tebe!

Vidíš-li na dně perličky třpytné?

I zrnko zlata v písku se kmitne.

Nejsou to hvězdy spadalé s nebe,

to stydlé slzy rusalek vnadných,

jež vyplakaly, než z krajů chladných

odlétly k jihu na ptačích křídlech.

Provedu tebe po jejich sídlech,

veškeré divy možno ti shlednout,

varuj se jenom z písku tam zvednout

nejmenší třeba perličku třpytnou!

Žárlivě řeka skvosty své střeží!

Sic modré vlnky dravě tě chytnou

jak hračku novou nezbedné děti, –

z objetí jejich bys unik ztěží,

divoké víry zhltily by tě – –“

Myslivec mladý počal se chvěti,

dlaň její měkkou ve svojí cítě

a hebkých prstů stisknutí jemné.

Vedla ho přímo, kde v tuni temné

rusalek zamek plál divů plný.

Před jejich krokem modravé vlny

se rozstoupily. – Po písku zlatém

a přes lastury kráčeli chvatem. –

Však z nenadání z leva i z prava

přívalem hrne vlna se dravá,

vlny je berou. – S divokým křikem

myslivec tone. – Však pevnou rukou

děvče ho na břeh vyzvedlo mžikem.

Divoké vlny do břehu tlukou,

hučí a rostou výše a výše,

s děsným se šumem po břehu valí. –

Marně se mladík k útěku chystá,

tím ještě dráždí divý proud spíše. –

A již již vlny o něj se rvaly,

čekala na něj záhuba jistá,

ve vlnách dravých zmizel už zpola.

Však jeho družka zděšeně volá, –

hlas její hřímá, jindy tak měkký:

„Běda ti, běda! Z pokladů řeky

ty jsi šel loupit! Zhouba tě stíhá!

zachraň se, zachraň! odhoď lup zpátky!“

Myslivec bledý pravici zdvihá,

v duši mu zuří ještě boj krátký, –

děsněji ale proud šumí kolem. –

S nechutí zjevnou, s tajeným bolem

on mávl rukou. Perlička malá

upadla do vln. – Z hluboka vzdychl.

A řeka vděčně lup nazpět vzala,

šum její hněvný najednou ztichl

a do svých břehů klesat se jala.

Myslivec padl bez ducha na zem. –

Hle, na východě obláček bílý!

Čarovná noc se k západu chýlí, –

jitro se hlásí! – Jakoby mrazem

zachvěla náhle dívka se bledá,

snivé své oči upírá k zemi,

ztracené štěstí snad v mechu hledá.

Vzdechem se chvěje ret její němý. –

K myslivci sotva pohledla okem,

do lesa kráčí váhavým krokem,

k zámeckým sadům sama se blíží. –

Co hbitou nožku dnes jí tak tíží? –

V zámeckém parku ticho je všady,

však i tam zalét’ paprslek zoře. –

První se ze snů kněz budí mladý,

na líci jeho znát stopu hoře.

Na jeho rámě Heléna kloní

hlavinku pěknou ve blahém snění,

oddaně jako nevinné dítě.

Pocítil v prsou podivné chvění,

bázlivě trochu ohléd’ se po ní. –

Varuj se, varuj ďáblovy sítě!

v čistá se ňadra veplíží hadem.

Zachmuřil čelo, pohlíží na ni.

O čem se zdá jí? O knězi mladém? –

Však zatím zasvit’ červánek ranní

a lehký vánek líce jí ovál.

Hezká se dívka vzbudila ze sna. –

Ve dlaně mladík obličej schoval,

snad dívčích hledů trochu se bojí.

Pozdvihla pěknou hlavinku svoji,

k východu hledí, kde modré nebe

pozlatil právě červánek žhavý.

A ve snu ještě Helenka praví:

„Má vlasti: kterak miluju tebe!“ –

Abbé si oddych’, níž hlavu shýbá

a bílou ruku vděčně jí líbá. –

Nesnila o něm! – Čarovná noci,

kdož oddolal by divné tvé moci?

V besídce blízké za stěnou houští

hrabě noc ztrávil se svojí paní.

Sotva svit ale červánek ranní,

žena se budí, otvírá zraky,

s ramenou muže ruce své spouští,

na čele jejím vyvstaly mraky. –

Její muž dnes ji v náručí chová! –

Objetí jeho rychle se zbaví,

s úsměškem na rtu a s hněvem v oku.

Pohlíží k němu a hledá slova,

hlavinkou kroutí. – „To se mi,“ praví,

„nestalo věru po deset roků!“ –

Ó noci kouzel, čarovná noci

kdo oddolal by divné tvé moci. –