J. ARBESOVI.

Tvá sedmdesátka! Tvé stáří!

A jubilejní zvyklosti?

Lze se sentimentální tváří

přát cosi věčné mladosti?

Zřím úsměch Tvůj, ten ironický,

jenž líp než slova naznačí:

mlád živobytím šel jsem vždycky

a zůstal proto nejmladší.

Tak ztělesnil jsi víc než skvěle

nejprostší žití logiku,

vždy u práce i číše cele

a s klidem v každou tragiku.

A trpěl-lis, byls roven Spartu,

jenž rozdal rány svoje dřív,

vždy otevřenou hrál jsi kartu

a nemlsal jsi cizích sliv.

Tvá hrozná pravda šalby smetá

jak vichor odervaný list.

Co jsou ti nejmocnější světa

a jejich měšce? – Zůstals čist.

Ctných úcty dobyls svému dílu,

své podstatě a ryzosti,

mít v Čechách každý Tvoji sílu,

je vlast to věčné mladosti.

Na hrdé čelo, hrdou lebku,

jíž plevou Vídeň jest i Řím,

na práci v hloží, nikdy v hebku,

ne Tobě, nám všem připíjím!