J.F., mému pobratimu.

Dej ruku, bratře! Tys mi vytrval,

kdy mdlobou poklesal jsem v šíré poušti, –

ty vykouzlil’s mi nápoj z lůna skal

a potravu’s mi shledal v temné houšti.

Byl’s dítkem, bratrem, otcem láskou svojí,

kdy zatoužilo se mi po příbuzné duši,

ty slyšel jsi i vzdálen hlas můj v boji,

kdy nejbližší mi druzi byli ke mně hluši. –

Ó příteli! Jak za letního šera

nad tichým červánkem se večernice vznáší,

tak zaplane i tobě žití za večera

ta zlatá hvězda věrné lásky naší!

A kdy se tobě zatmí luzné barvy země,

věř, nepopluješ temnem v Charonově lodi, –

ta hvězda ozáří ti černou řeku jemně,

co svědkyně tě k trůnu Soudce doprovodí.