J. K.

Zahořklý chudoby chléb jsme jedli spolu...

Tiché, hluboké večery,

knihy, myšlenky odbojné, písně

a někdy ohnivá číše, smiřující

den ponurý s dumavou nocí,

šly naším mládím.

Vzdor v duších a v jinošských srdcích

toužebnou života žízeň,

sny převratné, stesk, idyly, horské květy

na skalách osamělých,

na horách, které vyzývaly, plály

v červáncích jitřních opojným výhledem,

na horách, které vyzývaly

k svobodě!

To vše, to vše kdys bylo naše, vždy silný

a volný, ohnivý duch

dny budoucí, světlejší pozdravoval!

Dnes ty, jenž šedých a zastřených očí

truchlivý lesk

i úsměv vždy vzdorný a ironický

jak zašlou památku zanechal’s navždy

v mé duši,

ty, jenž jsi znal závratnou, podivnou hloubku

lidského tvora,

ty, jenž jsi s ním trpěl i sténal i zpíval,

ty ležíš zabit kdes v krvavém blátě

haličských rumišť.

Já zdaleka slyšel tu zvěst!

Já viděl jsem:

v den onen, kdy v kouři a v krvi,

zločinem páchla země,

ty, odětý v protivné rakouské hadry,

bledý a nenávistný

jak vždy, kdy před námi vstávala lež,

mrzká a hnusná prostitutka,

ty, nepodplatný, celý a pevný

jsi přijal tuto ohavnou smrt –

s pokorou toho, jenž ví, že nezhřešil,

že přijde vykoupení.

To nebyl tvůj vrah, jenž poslal ti chladnou střelu!

Vím, nikdo se nad tebou nezastavil

z těch rabů, jež s tebou tam žili,

nikdo tě nepohladil...

Já viděl jsem ještě:

kdy večer se nad krajem sklonil

a přikryl tichými, temnými křídly

krvavé pole,

zlý pták, dvouhlavý černý orel

se nad tebou snesl a dlouho

pil tvoji chladnoucí mladou krev!

Krev tvého srdce,

jež naposled zabilo zoufale na poplach,

jakoby chtělo celý tvůj národ

probudit k pomstě!