J. NERUDOVI.

Musil jsem myslit na Tebe v těch dnech,

krev hořkla mi a bila vztekem v skráni.

Pod okny táh mi národ v zástupech

s praporci, hudbou, v aťžijovém řvání.

A v čele šli kdedobřevlastenci,

dav hejslovanil, hlučně kdedomoval,

u hmoždýřů pak stáli nadšenci,

o závod každý rány vypaloval.

A táhli, táhli... všichni vzrušeni...

žurnály bily v bubnů volských plochu...

A k horskému až došli temeni,

kde pro věky my vztyčili Tvou sochu.

Tu sochu strhli, aniž věděli

svých činů dosah, jsou tak vůbec zvyklí...

Tu sochu strhli, a my, zbabělí,

my viděli to a jich nezakřikli.

My mlčeli jak hlasu zbaveni,

a dívali se, kterak, řevem hluší,

hned vytyčovali na Tvém kameni

dnů svojich pýchu, proroka svých duší,

stařečka, jako dítě měkkého,

jenž opatrně míjel každou hranu,

i v hněvu jenž dbal stylu dobrého –

proroka z cukru, orla z marcipánu.

Jak tančili kol něho v zástupech,

jak řvali slávu chraptícími hlasy...

A bič se nezved, jehož svistný šleh

by práskl do té buržoasní chasy!