J. S. MACHAR.

Kdys šla jste parkem v pozdní chvíli

v pléd halíc štíhlé údy své,

snad vyvábil vás měsíc bílý,

jenž duše snivé k toulce zve.

V tom strašně jste se polekala,

to vyděsil vás jakýs chřest –

vy v chvíli té jste nepoznala,

že to váš hravý kocour jest,

jenž v houští ukryt na vás číhal –

vy dala jste se na útěk

a kocour bláznivý vás stihal,

jej těšil hry té čilý vděk.

Ten naivní kocour! Neznal dosud,

jak všední to a smutná hra,

když za ženou nám kyne osud,

jenž údělem se zářným zdá;

jaký to klam je v oka jase,

jenž předmětem je našich snů,

však jiným bleskem svrhne zase

až k zoufalosti pekla dnu;

jak všední je to příběh pouze

za ženy skrytý úsměvem,

jenž zve nás k sobě v lásky touze,

však jenom klam je ukryt v něm;

on nevěděl, až přec vás stihne

a za lem šatu chytne vás,

že jiný úsměv tváří mihne,

to úsměv zloby bude zas,

a že pak najde místo lásky

jen stopy oprchalých vnad,

na tváři pudr, v čele vrásky

a v srdci nudu, tmu a chlad.