J. Úprkovi.

My chceme verš, jenž hněvně proklíná,

sní, kvete, pláče, maluje a zpívá;

my hudbu chcem, jež veršem mluvit zná,

sny koloruje, v těla duši vlívá.

A chceme dláto, které z kamene

vyloudí barvy, sloky, melodii –

to Umění X prosté, vznešené

jde z žití, žije a se v život vpíjí.

Ty usmíváš se asi potají

nad šedou theorií v tvůrčí pýše.

Nic platno – i Tvé barvy zpívají,

a v rytmech všecko hovoří a dýše.