J. V. SLÁDEK

Vssál do sebe dech pralesů a jeho vzdorné čelo

před zlobou lidských dní ni Osudu se nezachvělo.

Měl hloubku tmavých amerických jezer v dumném oku

a v paži své měl neochvějnost starých českých stromů,

již nezdolala bolest života ni řada roků.

Tak silný vždy když vracel se zas do svých polí domů,

k nimž jako skřivan z jara nedočkavým křídlem létl,

při pohledu na střechy domova vzdor všechen zjihl,

pták – láska k hroudě – trilkem svým se v srdci jeho mihl,

a úsměv s vůní mateřidoušky mu na rtech zkvetl.

V své duši, kterou tyrany i pouta ve prach deptal,

soucitem teplým objal všechny trpící i bědné,

šel za krásou a pravdou, zda to komu vhod, se neptal.

S Hamletem v moře myšlenek se nořil nedohledné,

a při tom českou mozolnou dlaň selskou vřele tiskl.

Keats, Shelley, Swinburne, Byron zněli stále v jeho nitru,

rád přece v humnech v podvečer si se skřivanem výskl,

a s myslí zjasněnou zřel vstříc lepšímu lidstva jitru.

Žil práci, sudby spár i bolesti nes’ mužně vždycky –

tak vyzněl jeho žití den mu v soumrak harmonický.