J. V. SLÁDKOVI

Ty pravá duše česká,

hned tvrdá a hned měkká,

ne, neřeknu, že tleská

Tvé písni každý z nás,

neb co Tvé duši potlesk,

té vroucí duši reka,

ten padl by v ni smutně

jak na květ lehký mráz.

Já řeknu spíš, kdo klíčil

z té hořké české hrudy,

kdo tvrdou leb kdy týčil

a s vichrem znal se rvát

a čelem stát i mocným,

když o čest šlo, byť chudý,

že každý celým srdcem

a dávno Tě má rád!

Tvé srdce k lidu prahlo

vždy žehem lásky vroucí,

a jemu v srdce sáhlo

vždy prosté slovo Tvé,

a když k nám táhly mraky,

Ty’s na poplach znal tlouci,

a s Tebou národ vzkřiknul

to vzdorné Tvoje: Ne!

Jen k předu! plný plamu,

jsi volal lidu v boji

a masce, lži a klamu

jsi hřímal: Nevěřím!

A mrtvým: Spěte tiše!

a raněným: Čas hojí!

a zemi své: I slední

jsem krve kapkou tvým!

A časy zatím létly,

a padesát tu roků,

a v srdci nedokvetly

Ti růže poslední;

Tvá píseň hrdá, mužná

jde lidu Tvému v boku,

a na rtech dětí českých

se slovo Tvoje chví.

Ó, kéž Ti sudbou přáno,

Ty duše, jakých málo,

zřít spásné české ráno,

jak zlatí českou pláň,

a vše, cos v písni toužil,

a vše, co se Ti zdálo,

když v blahých dumách sklonil

jsi do svých dlaní skráň!

Do mramorové desky

lid píše jméno Tvoje,

své lásky vděčné blesky,

a vítězný až zpěv

se rozhlaholí v Čechách

a lid kol půjde z boje:

on před ním k zemi skloní

svou starou korouhev!