J. V. Sládkovi

Jak těžko, v čem se chví kus žití,

vtkát do několika prostých slok!

Zde nemluví se, zde se cítí;

sám každý hovoří zde rok,

co spjati v jedné snaze svorné

jsme podali si páž i hruď,

a svazky ty jsou nerozborné,

zde frásí říci: Zdráv mi buď!

Však čím tu já jsem, národ celý

kde cítit má, co cítím dnes;

snah, práce jeho strážce bdělý,

jak hrdě skráň si k hvězdám vznes’,

jak odkojený lidu mízou

jsi jemu zasvětil svůj zpěv

a nedotknutý prachem, hlízou

stál’s ryzí ve potlesk i hněv.

To nejlepší je chvála muže,

to nejkrasší laur pěvce jest,

kde jiný trn, tam sypat růže,

kde jiný bláto, paprsk hvězd.

Ty hvězd a růží ruce plné

jsi nad kolébkou, hroby stál,

tam žehnal vždy, kde jiný klne

a tich jsi, co dal osud, bral.

A věru, to je kvítí chudé,

jímž tkána cesta poety,

však rosy lesk v něm zářit bude,

Ty jiné neždáš odvety.

Lesk rosy – slzí českých očí,

jichž tesknou dumu zpěv Tvůj stih’,

když sebe vždycky národ zočí

v zrcadle drahých písní Tvých.

Čím nad dílem kdys veleduchů

jsi zachvěl se, je sblíživ nám,

v té velké snahy bouřném ruchu

k Tvým sladkým patří hodinám;

čím’s celé naší těžké práci

byl po léta přes bouří zlost,

lze cítit v klidné resignaci,

však změřit můž’ jen budoucnost.

Co dál můž’ ještě dáti osud,

dnes otázkou jest zbytečnou:

kéž sílu dá jen jako posud

v tu další práci nevděčnou

a trochu klidu, trochu štěstí

a v oko jas a oheň v hruď,

a tak Ti mohu pohár vznésti

a není frásí: Zdráv nám buď!