J. VRCHLICKÝ.

Ba, nevíš, nebudou-li verše tyto

tím posledním, cos vůbec napsal v žití,

a kniha, kterous dočet, nemá-li to

poslední lekturou tvou navždy býti.

I jasný den, i stromy v novém květu,

stisk ruky přátelské, i slovo vlídné,

i polibek, jenž dán byl tvému retu,

i všední kus z kaleidoskopu týdne –

být mohou nyní, budou v jisté době

posledním douškem z číše nedopité.

Ty světu ztratíš se a svět zas tobě

a potom sobě nic už nepovíte.

Dnes – zítra – ale jedno je tu jisté:

ty svazky asi lehce rozvážete –

se světem na chuť sobě nepřišli jste

a proto se as klidně rozejdete.