J. ZEYEROVI

Tak ještě jednou já chtěl se dát chytit

a chtěl jsem srdce tvé slyšet a cítit –

však marně, žití tep nebije tam

a jako dřív vždy, zas utíkám.

A na vždy a s klidem. To není můj hřích,

že nemoh jsem sklonit se ve chrámech tvých,

v barokních chrámech, jež cetkami svítí,

jak si je zdobil Řím a Jesuiti.

Vše je tak prolháno u tebe, vše:

Kadidlo, varhany, zpívaná mše. –

Dál mužů bez mužství těchou buď jen,

přezralých panen a neplodných žen!