JÁ BÍDNÝ HŘÍŠNÍK...

Mně často říká přítel mnohý,

jenž ví, že verše píši též:

„Proč zanedbáváš svoje vlohy,

proč nikde básní netiskneš?

Já v časopisech tvoje jmeno

vždy pilně hledám – ale nic

ty nikde nemáš vytištěno

a mizíš z paměti vždy víc

svým přátelům i veřejnosti;

však chyby tvé se domýšlím,

ty nejsi vytrvalým dosti – “

Můj bože já to vím.

Však verše mé jsou chátra divá,

je vzdor a rozmar diktuje

a etiketta úzkostlivá,

jež dneska v básních panuje,

je na posměch jim – beze skladu

jde z pera druž ta bujará

a o pointu, o náladu

se jejich autor nestará.

Je chaos to jen nelahodný,

já do stolku je uklízím,

že světla světa nejsou hodny,

můj bože, já to vím.

Však půjdu – vezmu rukopisy,

jež v stolku uschované mám

a na redakční dveře kdysi

s tím ostýchavě zaklepám.

Pan redaktor mne přijme vlídný

a slíbí vše si přečísti,

že soud svůj řekne za dva týdny,

mne laskavě pak ujistí.

I poroučím se, dobře věda,

že nechytil jsem veršem svým,

co pokoje mi v srdci nedá –

můj bože, já to vím.

A pak se shovívavou tváří

pan redaktor mne osloví:

„Vám s verši se to špatně daří,

o metrum dbáte málo vy,

vy malou dáváte si práci,

rým, výraz vhodný najíti

a myšlenka se vůbec ztrácí

dřív, než ji slovo zachytí –

a jaké volíte vždy thema,

jež vzdoruje všem tradicím

a hlavy ani paty nemá...“

Můj bože – já to vím!

Chci polepšit se – Nedovedu

však jinak psát... A počnu zas

a divné thema bez ohledu

na všechen svět a kritik hlas

si vyvolím – a opět bude

si divně skákat roj mých stop,

a slovo bude zase chudé

a celá sloka bez ozdob

i forma bude horší asi

a ještě nedbalejší rým –

že redaktor by rval si vlasy,

můj bože, já to vím!!