Já čekal to – dík za to slovo,

Já čekal to – dík za to slovo,

ty nedovedeš jiné říc’

a „být či nebýt“ Hamletovo

je tobě vzdech jen slabých plic.

Ty’s objal ovšem všecko duchem,

leč zdali’s jedno procítil,

zda jednu jiskru v dřevu hluchém

jsi pochopením roznítil?

Jen soustavu ty ve všem hledáš?

Pak celý svět ti chaosem,

jen k této jako k modle zvedáš

dlaň v modlitbě, jež cizí všem.

Jen všecko směstnat do soustavy,

plán pevný napřed sobě stkát,

ať nemá paty to ni hlavy,

přec v soustavě to musí stát!

Ať tribuna hlas na řečništi,

ať v houšti skrytý ptačí trylek,

vše pod svor, minulé i příští! –

A život se přec skládá z chvilek,

ač jedna s druhou soudobná,

přec není sestře podobná.

Ta zbarvena jest nadějí,

ta černá jak žluč v noc se hrouží,

ta balvanem, ta krůpějí,

však srdce ve všech stejně touží,

vždy něco lepšího si žádá,

vždy k nové metě zamíří,

ať v dumu tužby svoje skládá,

ať v hymně sobě zahýří,

jen ovoce vždy chvilky trhá,

nechť při tom jako Kroesus mrhá

svých klenotnici metafor,

ví, v něm se srdce jiných shlíží,

ať vzlétá sup, ať červ se plíží,

ať jásá v sterých záhad spor.

Věř, člověk nebyl nikdy jiný!

Jen v svoje vlastní srdce vstup

a zaplaš matných soustav stíny,

ze všeho okamžik tvůj lup.

Vzdej lásce, záští jej či touze,

jen čím jsi v něm žil, žil jsi pouze.